S dubnem skončil můj dlouhodobý pobyt ve Vancouveru a začalo cestování do jiných destinací. První z nich byla Havaj. Po dlouhé a studené zimě jsme se chtěli trochu ohřát před dalším cestováním v Americe. Nebyl bych to já kdybych si na dovolenou nepřibalil muškařskou výbavu. Ostrov Oahu je vyhlášený největšími bonefish ( Albula liščí) na světě. Primárně to ale byla dovolená a tak jsem si na rybaření vyhradil čas jen několik hodin za více jak týden dlouhý pobyt. První pokus proběhl hned vedle našeho ubytování z útesů. Ve velkých vlnách to nemělo vůbec smysl a tak jsem to asi po půl hodině vzdal. Druhý pokus opět z útesů, kde jsem viděl rybařit místní na přívlač a položenou. V polarizačním brýlích jsem viděl několik jehlic ale o moje nástrahy nejevily zájem. Nakonec jsem jednu neúmyslně podsekl za břicho. Když jsem si konečně vyhradil odpoledne jen pro lov, zradilo mě počasí. Běžně je Havaj známá svým slunečným počasím, které je i důležité pro hledání albul na mělčinách. Tyto ryby se nejvíce loví metodou na viděnou - vyhledávání ryb a házení na určeného jedince. Chytání na slepo nemá velkou úspěšnost. Počasí se bohužel zkazilo a přišla velká bouřka. Vyhlášené mělčiny byly absolutně nechytatelné a já musel od svých plánů upustit. Svou roli však sehrála náhoda. Cestou zpět na ubytování jsme se zastavili v jednom informačním centru. Při čtení nástěnky jsem si všimnul, že od moře jde muškař. Okamžitě jsem za ním doběhl a zkusil získat pár informací. Prý jsem na správném místě, kde se albuly chytají. Lepší je ale chytat od začátku přílivu a samozřejmě za slunečního svitu, kdy jsou ryby vidět. Dnes je kalná voda a tak to můžu v zátoce zkusit na slepo, někdy se může zadařit. No proč to nezkusit když už jsem tady. Sestavuji devítkový prut s plavoucí šňůrou a jako mušku navazuji krevetu. Je vrchol přílivu a voda úplně ve břehu. Na druhý hod postřehnu pohyb ryby za nástrahou. To snad byla malá albula! Házím znovu a přichází záběr. Ryba není velká a na silné vybavení je hned na břehu. Tentokrát to je malá barakuda. Tak přeci jen nějaký úspěch. Nahazuji znova a přichází další záběr. Tentokrát je to rána jako když kopne kůň a já vytahuji prázdný vlasec. Co to bylo? Těžko říct. Hodinka chytání přináší další barakudy do velikosti 40 cm a jednoho kranase modroploutvého ( Bluefin trevally). Ten i ke své malé velikosti táhne slušnou silou. Přál bych si mít na prutě alespoň dvakrát tak velkou rybu. Vedle mě chytá i domorodec s woblerem ale nemá jediný záběr. Přichází i místní ochranka s tím, že park se bude brzy zavírat. Dáváme se všichni do řeči a chlapi jsou udiveni kolik ryb jsem chytil. Albuly tu prý jsou také až do velikosti menšího žraloka, jak pravil chlapík z ochranky. Myslím si o tom své ale jedno je jasné. Druhý den sem musím znova a na začátku přílivu.
S dnešní technikou není problém si zjistit jak vychází přiliv a odliv a tak jsem na místě přesně v čas, kdy začíná voda pomalinku stoupat. Voda je asi o půl metru dole a já můžu zabrodit do laguny. Ta je plná života. Všude se ukazují malé rybky - pravděpodobně cípali. Pomalu brodím dál od břehu a filtruji každý metr. Mezi rybkami zahlédnu i pohyb něčeho většího. Hážu tím směrem a záběr přichází s prvním zatažením. Ryba není úplně malá a tak zdolávání chvíli zabere. Až u sebe zjišťuji že jsem nebohou nafukovací rybu podsekl za tělo. Rybu pouštím a postupuji dál. Zátoka má konstatní hloubku a tak už jsem poměrně daleko od břehu. Náhle se přede mnou nad vodou několikrát objeví žluté ocasní ploutve. Snažím se tam dohodit, ale je to moc daleko. Nemám nejmenší představu co to mohlo být, určitě ale v slušné velikosti. Nakonec se dostávám až na hranu zátoky, kde už voda padá do hloubky. Jsem zabrozený nad pás a před sebou vidím skály pod vodou. To by mohlo být to správné místo. Místo je to dobré, ale já mám všechny mušky s těžkýma olověmýna očima. Ty jsou dobré pro chytání na mělkých plážích ale ne nad skálami. Jakmile nezačnu stahovat ihned po nahození, trhám o útesy. Mezi trháním se mi daří chytit i několik kranasů a barakud. Ta největší může mít k půl metru. Alespoň něco. Příliv pomalu stoupá a je čas se vydat zpět. Škoda, že se mi nepodařilo zaseknout větší rybu. Určitě tu jsou, jak jsem se přesvědčil hned druhý den na nejznámější pláži Waikiki. Dva velcí kranasi modroploutví se proháněli pár metrů od břehu doprovázeni hejnem jehlic. Bohužel je tam rybolov zakázán a já podezřívám ryby že o tom moc dobře ví.
Po návratu z Havaje jsme strávili pár dní na Vancouver Islandu a pak už nadešla poslední část našeho pobytu. Velká cesta po USA a Kanadě. V Seattlu na letišti vyzvedáváme mého otce a společně vyrážíme směr Yellowstonský národní park. Jelikož je tento článek jen o rybách, přeskáču nesčetné přírodní památky a zážitky a budu se věnovat jen muškaření. Správce parku Yellowstone schladí moje nadšení pro chytání - řeky v parku se otevírají až na konci měsíce. Jsme tu moc brzy. Mohl bych sice chytat na řekách okolo, ale jsou všechny zvedlé díky tajícímu sněhu a nechytatelné. Snad si alespoň spravím chuť v sousedním státě Montana. Tam je situace ještě horší a na ryby se dostávám až znovu v Kanadě, v provincii Alberta několik set kilometrů daleko. I tam jsou řeky nahoře, ale mám domluvené chytání s čechem Filipem, který v Kanadě žije již více jak 20 let. V plánu je věhlasná řeka Bow kterou budeme sjíždět na gumovém člunu. Provincie Alberta má trochu odlišná pravidla rybolovu než sousední Britská Kolumbie. Jsou daleko benevolentnější. Vlastně velmi podobná jako u nás včetně toho, že se může chytat na 3 mušky.
Sraz máme brzy ráno u mostu v Calgary. Dnes mě na ryby doprovází i můj otec. Sice nemuškaří, ale nechal se zlákat výletem na lodi. Místo nacházíme bez problémů. Pomáháme Filipovi dostat člun na vodu a už frčíme. Hned ze začátku si zkouším pro mě novou metodu - lov s francouzským návazcem z driftující lodě. Docela nezvyk a úplně mi to nejde. Řeka je mírně nad stav a podkalená. Děláme první zastávku a jdeme zjistit co na to ryby. První skóruje místní znalec Filip potočákem. Já mám záběr a na háčku zůstávají pouze šupiny. Filip přidává dalšího potočáka. Náhle dostávám slušný kopanec. Ryba visí a prudce vyráží po proudu. To si nechám líbit! Pomalu zdolávám silnou rybu avšak u břehu přichází rozčarování. Je to veliká whitefish, zaseklá za prsní ploutev. Má přes půl metru a Filip říká že takovou tu ještě nechytil. Je čas se posunout na další místo. Lodí to jde opravdu velmi snadno. U mostu máme konkurenci v podobě místního muškaře u druhého břehu a koupajících se psů u břehu našeho. Místňák strímruje a zrovna zdolává rybu. Moc mu to nejde a rybu ztrácí. My prochytáváme s nymfou proud u břehu a každý skórujeme několika potočáky a whitefish. Je tu na nás až moc hluku a tak odplouváme dál. Několik km je poměrně jalových a tak jen nymfuji z jedoucí lodě. Konečně záběr! Zatím největší potočák dne měřící kolem 40-ti cm. Blíží se poledne a tak stavíme na ostrůvku a dáváme si oběd. Je krásné počasí a tak relaxujeme a užíváme si řeku. Občas projede i loď s muškaři. Do toho sledujeme místní ptactvo a vidíme i pelikána. Po obědě měním taktiku a převazuji prut na strímra. Přeci jen je to veliká voda a se strímrem člověk prochytá větší část. Volba je to dobrá a olivové strímry fungují i tady. Daří se mi potočák a padají další dva duháci. Sedáme do lodě a tentokrát za jízdy strímruji. To už jde o poznání snáž, ale záběry to nepřináší. Spíš utržené mušky. Děláme ještě několik zastávek a přidáváme pár pstruhů duhových. Všechny ryby jsou v úžasné kondici. Žádné vysazování, vše je přirozený výtěr. Do cíle naší cesty připlouváme kolem 8 večer. Filip konstatuje, že kalná voda velmi zahýbala s aktivitou ryb a báš výsledek je podprůměrný. Ryby kolem půl metru jsou běžné a není výjimkou pstruh 50-70 cm. Tak snad někdy příště. I tak to byl krásný den na vodě. Tímto bych ještě jednou rád Filipovi poděkoval za průvodcování!
Naše cesta pokračuje stále dál na sever a cestou mám vytipovaných několik řek kde chytat. První je Athabasca river. Od známých vodopádů po proudu se má vyskytovat 14 druhů ryb. Strávil jsem na této ledovcové řece několik hodin s výsledkem jednoho sivena. Asi je to brzkým termínem a studenou vodou.Nebo neznalostí místa. Podmínky mi opravdu nepřejí a další řeka s názvem Buckinghorse je absolutně nechytatelná. Stále tají sněhy a tak barva vody připomíná bílou kávu. I tak to zkouším v úplavech u břehu ale bez jediného záběru. Dost mě to mrzí, protože je to vyhlášená voda na arktické lipany. Toho bych moc rád chytil. Přeci jen je to dost přes rok co jsem je chytal naposledy. Utěšuji se tím, že poslední zastávkou je Yukon. Zprávy od kamaráda Michala jsou příznivější.Řřeky jsou čisté. Je ale stále dost brzo a není jisté jestli už budou ryby vytažené z jezer do řek. Zjistit se to dá jediným způsobem a tak hned první den našeho pobytu na Yukonu vyrážíme k řece poblíž jezera Kusawa. Řeka vypadá nádkerně. Nevědět že je to sever Kanady, myslel bych si že jsem na Zélandu. Fouká šílený ledový vítr a tak chytání věnujeme asi jen hodinku. Spolu s dalším rybářem jsme bez záběru. Michal konstatuje že tu ryby ještě nejsou, jinak jdou skoro na hod. Nevadí, cestou na Aljšaku prý pojedu přes další říčky a někde už určitě budou. Několik dní si užíváme panenskou přírodu Yukonu a Michalovo pohostinství. Je skvělý kuchař a ještě k tomu dělá v pivovaru. Pobyt u něj byl zlatým hřebem celé cesty a rád bych mu veřejně poděkoval!! Pak už pokračujem na jednodenní výlet na Aljašku. Tam je ještě na lososy velmi brzo a nemá cenu to ani zkoušet. Cestou zpět stavíme u spojnice jezer Kathleen. Místo vypadá nádherně, tady si toho lipana musím chytit! Začínám v proudu pod mostem. Tutově vypadající proud ale žádnou rybu nepřináší. Kousek níž je hluboká jáma u bobří hráze, buď tady nebo nikde! Několikrát proplují nymfy bez povšimnutí ale pak konečně přichází záběr a vytoužený arktický lipan. Je podobný tomu našemu, jen ploutve mají barvu více do modra. Není tady sám a tak mám během chvíle další záběry. Je krátce po zimě a tak jsou ryby dost štíhlé. O to víc jsou dravé a nedělá jím problém nymfa jakékoliv barvy i velikosti. Dokonce jednoho dostávám i na strímra napodobujícího vranku. Docela rozdíl oproti našim podmínkám kde chytáme na malé až nejmenší mušky. Celkem jich v tůni dostávám 5 ve velikosti 40-46cm a o nělolik přicházím. Silně fouká a citlivost francouzského návazce není v takových podmínkách úplně optimální. Po hodince a půl jsem rybářsky ukojen a tak si dáváme oběd u jezera a pokračujeme na cestě zpět k Michalovi.
Michal má z úlovků lipanů stejnou radost jako já a navrhuje mi, že by ch se při cestě zpět do Britské Kolumbie měl zastavit na rozlitinách řeky Yukon a zkusit místní štiky. Štiku jsem neviděl ani nepamatuji a tak jeho návrh realizuji druhý den ráno i přes mručení přítelkyně. Podle popisu cesty se snadno dostáváme k rozlitinám. Voda je opravdu mělká a tak volím plavoucí šňůru. Jen jsem si u kamaráda zapomněl říct o lanko. No snad to nebude vadit. Nemám sice přímo štičí strímry, ale místní dravci by nemuseli pohrdnout muškami na velké pstruhy a steelheady. Několik hodů, závar, záběr a ryba je pryč i s muškou. Asi blbá náhoda. Pár dalších hodů a situace se opakuje. Takhle by to dál nešlo. Co ale použít místo lanka? Někdo používá tlustý fluorocarbon a tak mě napadá zkusit otočit ujímaný návazec obráceně. Ani 0,50 však nepomáhá a i další ryba si odnáší mouchu s sebou. To nemá cenu a tak se vracím k autu. Taťku ještě napadá prjít parkoviště opodál s poznámkou že lidi jsou čuňata a někdo určitě něco vyhodil nebo ztratil. Skutečně se za chvíli vrací s lankem. Má snad třičtvrtě metru a je dimenzované na menšího žraloka. S lankem to zkouším více jak hodinu ale ryby už to nepřesvědčí. Škoda, ryby to byly pěkné, v rozmezí 60-80cm.
Po cestě zpět do Vancuveru je ještě několik jezer u kterých vždy večer spíme. V plánu mám na každém z nich zkusit chytit rybu k večeři. Prvním je křišťálově čisté jezero Boya. Několik ryb se ukazuje v dáli a jinak nic. Ani se moc nedivím, dno je naprosto holé a bez života. Jsme přeci jen dost vysoko nad mořem. Druhý den stavíme stan u jezera Seeley. To je obklopené rákosím a ryby sbírají. To dává daleko lepší vyhlídky na rybí večeři. A taky že jo. Sice chvíli trvá najít tu správnou mušku, ale jakmile nasadím olivovou larvu vážky, je vyhráno. Trvá to jen chvíli a na ohni už se pečou pstruzi. Cestou ještě nezbytná zastávka u kamaráda Míry a také u největšího muškařského prutu na světě ve městě Houston. Poslední rybářská zastávka je u jezera Ten Mile. Jezero je obrovské a bez lodě jsou vyhlídky na slušnu rybu mizivé. Z mola se mi ale daří několik menších duháků přemluvit. Ryby jsou krásně čisté a bojovné a všechny vracím zpět do rodného živlu. Čas je neúprosný a konec se blíží. Pomalu už se blížíme na známá místa poblíž Vancouveru. Rád bych se ještě rozloučil s místními řekami ale několik dní tu prší a všechny jsou na nechytatelné úrovni.
Zazvonil zvonec a pobytu je konec. Tři týdny cestování utekly jako voda a dost podobně i celý čtvrnáctiměsíční pobyt v zahraničí. Rozhodně splnil moje očekávání. Sice to občas to nebylo lehké, ale pak bych si toho tolik nevážil. Spousta krásných chvil strávených u vody, nezapomenutelných úlovků i nových přátelství. Díky Kanado a brzy na shledanou!
