Březen - tisíce hodů
Zima je zpět a jaro v nedohlednu. Už to vypadalo, že nastane vytoužené jaro a ono ne. Sníh mizel a začalo se oteplovat. První březnový víkend se ale vše vrátilo do starých kolejí. V sobotu ještě bylo krásně, bohužel jsem ale musel do práce. Nedělní ráno jsem se probudil a sníh všude. Bylo mi jasné že za městem to bude ještě horší. Celý týden v práci byl dost náročný a tak jsem potřeboval nějaké odreagování. Díky sněhu byla dálnice skoro prázdná a nevlídné počasí má i další výhodu - málokomu se chce k vodě. To se potvrdilo i dnes a na parkovišti bylo jen jedno auto. Známá převlékací rutina a k vodě. Prochytávám jedno známé místo za druhým avšak bez
sebemenšího úspěchu. Jak jsem uvedl dříve, siveni jsou velmi citliví na změny počasí a hlavně na ochlazení. Pak nepřijímají potravu a špatně reagují i na předkládané nástrahy. Navíc studené počasí zpomaluje i líhnutí lososího potěru. Dnes je přesně ten den. Kolem poledne se otepluje a na chvíli vylézá i sluníčko. Aktivitu ryb to ale nenastartuje. Prošel jsem celý oblíbený úsek až k soutoku s velkou řekou bez jediného kontaktu.
Před dalším víkendem jsem se ještě zastavil v rybářském krámě nasát nějaké informace. Prodavačka Gill si chválí poslední výpravu. Chytla dva steelheady, jeden jí spadnul a viděla několikrát zalovit siveny do potěru. Že by se konečně věci otáčely k lepšímu? Informace mě správně naladily a hned s Tomášem domlouváme sobotní rybačku. Vrchol sezony se pomalu blíží a podle toho to vypadá i u vody. Auta a lidi všude. Třikrát přejíždíme z místa na místo než zjistíme, že je to všude stejné. Nedá se nic dělat. Než se stihneme převléct, zastavuje vedle nás auto rybářského průvodce s dvěma klienty. Všichni už jsou oblečení a tak rovnou míří k vodě. Jdou poměrně pomalu a tak se nám je na kolejích daří dostihnout. Mají v plánu začít níž než my a tak nás pouští před sebe. Na začátek si vybíráme táhlou tůň pod zatáčkou. Několik hodů přes proud a už vodím první rybu. Podle stylu boje lepší siven. Během chvilky mi padá, takže je to určitě siven. Netrvá to ani 5 minut a vodím dalšího. Se stejným výsledkem. Ještě chvíli prochytáváme tůň avšak bez kontaktu. Tady už je pro dnešek vybráno a je čas se posunout níž. Krok za krokem, tůň za tůní a ani kontakt. Do toho se spouští ledový déšť. Doháníme průvodce s klienty a probíráme dnešní situaci. Potvrzuje teorii o ochlazení a nízké aktivitě sivenů. Moje dvě spadé ryby považuje za úspěch. Jeho dva klienti jsou bez záběru. Loučíme se a jdeme prochytat proud pod nimi. Z jedné strany je indiánská rezervace. Na břehu dřevěné vidličky a odpadky. Moc velké šance tady tomu nedávám. Po sivenech nebo steelheadech ani památky. Zato lososů je tu jak hnoje a také jsou tak cítit. Letošní studená zima a jaro zpomaluje rozklad mršin a ty o sobě stále dávají vědět. Na největší a nesnáž dostupné tůni je několik rybářů. Prý tu dnes kdosi ulovil slušného steelheada. Je čas oběda a tak si dáváme u auta pauzu na jídlo. Tomáš by to už nejradši zapíchnul, ale mě to ještě táhne na spodní úsek řeky. Nakonec se mi daří kamaráda přemluvit s
tím, že prochytáme jen jednu tůň a pak pojedeme domů. Zima od vody vyhnala většinu rybářů a parkoviště je téměř prázdné. Pár minut chůze a jsme u vody. Tůň kde se chystáme chytat je hodně známá a určitě tu dnes bylo několik rybářů. Ale znáte to. Pokud je nástraha ve vodě, záběr není vyloučen. Pár náhozů na hranu proudu a je tam! Podle boje opět siven ale tentokrát vítězím v souboji já. Rybu odhadem 55 cm dlouhou uvolňuji ještě ve vodě z háčku. Tím s rázem se obrací moje nálada a intenzivně prochytávám tůň metr po metru. Druhý záběr přichází až v mělkén výtoku z tůně. Další siven! Ryba atakující 60 centimetrů nemá proti steelheadovému vybavení moc šancí. Je dobře seklá a tak souboj brzy končí, opět v můj prospěch. Všechny dnešní ryby neodolaly černo-modré variantě mušky Intruder. Nejradši bych chytal dál. Tomáš je ale bez kontaktu a promrzlý. Slíbil jsem mu, že budu chytat jen jednu tůň a tak ukončujeme dnešní lov.
V neděli jsem plnil rodinné povinnosti a vázal mušky na další týden. První příležitost se naskytla hned v pondělí. Zrušená práce a tak kolem deváté parkuji u řeky. V Kanadě asi nikdo nepracuje, protože je tu víc aut než o víkendu. U vody postupně potkávám 7 rybářů a z toho 5 muškaří. Neskutečné. Je zvedlá voda a nikdo nic nechytá. Projdu úsek od parkoviště až po soutok a jsem na tom úplně stejně. Zkouším i kus velké řeky pod soutokem. Brození po pás v ledové vodě je vyčerpávající a po dvou hodinách to vzdávám. Nezbývá než si dát oběd a zkusit část od parkoviště proti proudu. Začínám na tůni kde jsem o víkendu ukončil s dvěma siveny. Dnes ale bez kontaktu. S velkými obtížemi brodím na druhou stranu. Teče o dost víc vody než o víkendu a brození se ke konci mění ve splývání. Konečně jsem na druhé straně a můžu prochytávat místa, která jsou z protějšího břehu nedostupná. Vytoužený záběr přichází prakticky těsně před koncem driftu, v mělčině skoro u břehu. Silná ryba si bere metry šňůry a vidím několik záblesků jasně stříbrného těla. Že by další steelhead? Nervy pracují a nohy se začínají klepat. Hlavně o ní nepřijít. Ryba provádí ještě několik výpadů a pokládá se na mělčinu. Rychlý konec boje, to asi nebude steelhead. Není, je to velký siven. Ryba evidentně čerstvě vytažená z moře. Proto ta barva! Nechci ho trápit a tak dělám dvě fotky, porovnávám s prutem a pouštím do rodného živlu. Po přeměření prutu ukazuje metr 65 centimetrů. Tedy nový osobáček! Opět stejná muška jako o víkendu. Taková ryba zlepší vždy náladu a namotivuje na další chytání. Zkouším ještě několik míst níže ale už bez záběru. I tak dnes maximální spokojenost.
Počasí je stále zimní a tak práce stojí. Alespoň můžu na ryby. Můj čas v Kanadě se přeci jen pomalu hrátí. Ve středu jsem měl v plánu chytat spodní úsek řeky. Bohužel se voda zvedla na tolik, že jsem musel přejet na horní část, která byla chytatelná. Kousek u auta potkávám plavačkáře co jde od vody. Na můj dotaz jak to šlo jen suše odvětí že pár steelheadů. Nevěřím vlastním uším. Asi mi je všechny popíchal, protože na několika kilometrech řeky nemám ani záběr. Alespoň že jsem u vody sám a můžu si užívat klid. Až ke konci úseku vidím u břehu zaparkovaný malý radft a v něm stojí muškař a hází. Když k němu dorazím, dáváme se do řeči.
Matt, jak se mi představil se přestěhoval z provincie Alberta na podzim a teprve obejvuje krásy a tajemství místních řek. Vyměňujeme si poznatky z letošní sezóny a také kontakty. Matt zůstává na místě a vytrvale hází, já jdu níž po proudu. Záběr stále nepřichází. Prochytám ještě velkou tůň poblíž parkoviště a zabalím to. Záběr nepřišel ani tady a tak smotávám šňůru a trochu rozmrzelý
brodím z tůně ven. Asi dva metry od břehu mi z pod nohou vyjede velká ryba a zmizí v jednom z bočních koryt řeky. Steelhead jako poleno. to snad není možné. Zkouším ještě rybu najít ale nedaří se mi. Vyrážím i ve čtvrtek ale je to úplně stejné jako ve středu, jen s rozdílem jedné spadlé ryby. V sobotu jsem konečně viděl lososí potěr! Celý jeden kus, mrtvý v mělčině. V neděli už nemám sílu na další den bez ryby a tak raději odpočívám doma. V pondělí opět volno v práci a tak mířím na řeku. Je pod nulou, steelheadům by to snad
vadit nemělo. Alespoň klesla voda na normální úroveň. Začínám na spodní části řeky kde není ani noha. Asi to má svůj důvod. Za celé dopoledne ani záběr. Steelheadi se mi evidentně vyhýbají velkým obloukem. Z doslechu vím že se ryby chytají i když kvůli netypicky chladnému počasí v menší míře a vše je opožděné o několik týdnů. Slunce svítí a dělá se hezký den. Stále lepší než hnít ve městě. Po obědě dávám šanci i hornímu úseku. Přicházím na začátek táhlé tůně a pozoruji ji z železničního náspu. Najednou moji pozornost upoutá stín za velkým balvanem. Siven! A vedle, druhý, třetí, desátý. Okamžitě se mě zmocňuje rybářská horečka a házím na ryby. Voda je kříšťálově čistá a slunce svítí a tak mám vše jako na dlani. Muška proplouvá kolem stojících ryb a nic! Házím další a další hody, měním barvy i velikosti nástrah avšak ryby zůstávají absolutně netečné. Buď o mě ví a nebo za to může studené počasí. Zkouším ještě přebrodit na druhou stranu ale i tam jsem bez záběru. Záběr nepřichází ani v tůních dolů po proudu. V indiánské rezervaci navíc na břehu nacházím zbytky vnitřností a žábry ze dvou velkých ryb. Podle výrůstků na žábrech to vypadá na siveny a ne zrovna malé. O kus dál leží ve vodě i mrtvý duhák kolem 40-ti centimetrů. Samozřejmě na to mají indiáni právo ale i tak je mi z toho trochu smutno. Tím víc, že vím že stejný osud může potkat i steelheady. Ve stejném duchu pokračuje i sobota jen s tím rozdílem, že na jeden z posledních hodů chytám náhodně menšího sivena. Smůla se lepí na paty i v neděli a já u vody zjišťuji, že jsem si doma nechal potápivé konce. Zrovna teče docela dost vody. zachrání mě až kolem poledne Tomáš. Za odměnu si konečně chytá sivena. Já mám záběr opět až před koncem dne ale ryba padá. Na to, že měl být březen vrchol sezóny to moc nevypadá.
Poslední březnová rybačka vychází na pátek, 31. března. Tentokrát jedu s kanaďanem Mattem. Zkoušíme jedno místo za druhým. Po rybách ani památky. Po obědě se rozhodujeme přejet na velkou řeku a prozkoumat jí co nejvíce proti proudu. Hned první místo vypadá velmi slibně. Pomalý a táhlý proud o délce několika desítek metrů je to pravé místo kde by steelheadi mohli odpočívat. Matt nastupuje první a já asi dvacet metrů za ním. Pár hodů a kamarád prudce přisekává. Lehký switchový prut se ohýbá a ryba vyráží do proudu. Je tam! Ryba se poměrně snadno nechává dovést k blízkosti břehu a pak nastává peklo. Jeden výpad po proudu za druhým a vždy tahá skoro celou šňůru. Ne a ne jí unavit. Je to krásný steelhead, určitě přes 80 centimetrů. Čerstvá, lesklá ryba. Už vypadá že by mohl být zralý k vylovení a tak si stoupám do mělké vody s úmylem ho uchopit za kořen ocasu jakmile to bude možné. Ryba znovu vyráží po
proudu a vymotává další metry přes utaženou brzdu. Matt navíjí a teď už to snad půjde. Ještě ne! Stellhead opět vyráží, bohužel druhým směrem a projíždí mi mezi nohama. Nadskakuji ale málo platné. Ryba je pryč a muška vězí v mých brodících kalhotách. Nejradši bych se propadl do země. První chytání s novým kamarádem a hned takové faux pass. Matt to bere sportovně a říká že
nevadí. Letos už několik steelheadů zdolal a další určitě přijdou. Až do večera zkoušíme další místa a jediným úspěchem je malý siven. Slabá útěcha pro Matta za ztraceného steelheada. Pokud dobře počítám, věnoval jsem steelheadům v březnu celkem 9 vycházek bez kontaktu. Věděl jsem že steelhead bude o tisících hodech, že jich ale bude tolik, to jsem opravdu netušil.
