Je to už dost let zpátky co jsem se začal cíleně věnovat lovu pstruhů. S přibývajícími léty jsem na řece pochytal všechno možné, ale jeden můj rybářský sen zůstával i přes veškeré snahy nesplněn. Tím snem byl siven ve „svatebních“ barvách. Vím o říčce, kde místní spolek sivena vysazuje, a i když se mi daří sem tam nějakého ulovit, co se týče barev je to pořád celkem bída. Vysazené ryby během sezony jsou povětšinou zvláštně šedivě-zelené s pár tečkami, sem tam se najde tmavší kus dohněda, u kterého vyniknou bílé lemy ploutví, ale pořád to není ono.
Vysazení siveni během sézóny jsou většinou zbarvení do kovově šedé.
Bohužel pro mě, siveni své pestré barvy nasazují až na podzim takže mám jako vláčkař smůlu. Několikrát se sice ke konci srpna setkám s rybou co má k mému vysněnému cíli nakročeno, ale stále nejsem spokojen. Dlouho váhám, ale jiná cesta asi není. Musím se naučit muškařit, abych své šance na úspěch zvýšil (o několikaměsíčním prodloužení sezóny ani nemluvě).
Koncem srpna některé ryby už začínají barvy nasazovat, ale já sním o rybě ještě barevnější...
Jenže jak na to? Muškařský prut jsem v rukou v životě nedržel a celá ona královská disciplína nevypadá zrovna jednoduše. Ve finále moje nebetyčné rozpaky nad muškařskou výbavou končí návštěvou mé oblíbené rybářské prodejny. Dnes poprvé po opravdu velmi dlouhé době co toto místo navštěvuji, musím obsluze potupně přiznat, že ano. Dnes se mi rada a pomoc při výběru bude hodit. Na dotaz: „S čím Vám poradím?“ Odpovídám prostě. „Chtěl bych se naučit muškařit.“
Netrvá to dlouho a z prodejny odcházím s hlavou plnou nových informací, batohem nových věcí a s tím, že svůj plánovaný rozpočet jsem asi tak trojnásobně překročil. (Dnes musím přiznat, že nelituji ani jediného investovaného haléře a veškeré nakoupené věci dodnes perfektně slouží svému účelu.)
Doma nálož novinek v rychlosti projdu a vyrazím trénovat na zahradu. Proč zrovna na zahradu? Za prvé je tam dost místa a za druhé tam není vidět, takže mé předpokládané začátečnické nesnáze zůstanou skryty škodolibému okolí. Po sestavení udice a navázání mušky na koncový vlasec se do toho konečně pouštím. Vypadá to všelijak, ale k muškaření to má na míle daleko i podle mého soudu. Když to hodně zkrátím, tak první mušku trhám kdesi ve větvích nedaleké jeřabiny a po tom co mi druhá, nově navázaná, lehce škrtne o ucho tak už k tréninku z bezpečnostních důvodů používám jen samotnou šňůru. Tu mám chvíli omotanou kolem krku, pak zas pro změnu zaháknutou za okap kůlny a ve filále ve větvích jabloně. Po necelé hodině necítím ruku a tak trénink přesouvám na neurčito.
Ano, byly okamžiky, kdy bych s tím nejradši z fleku seknul o zem, ale ne neudělal jsem to (a dnes jsem za to opravdu rád). Po určité době tréninku a spoustě hodin studia přes internet jsem konečně usoudil, že bych mohl svoje umění vyzkoušet v praxi. Když to shrnu, začal jsem mít pocit, že už bych měl být nebezpečný nejen sám sobě ale možná i rybám.
Při několika zkouškách v podjezí na řece Svitavě v okolí Brna se mi dokonce povedlo ulovit několik tloušťů, jesenů, ostroretek a ouklejí takže už zbývalo jen najít si čas na můj milovaný revír na Vysočině.
Řeka je regulovaná a většina tak připomíná obyčejnou strouhu s pár ohyby, ale dají se tu najít i místa, dosud nezasažená což je jedině dobře.
Čas jsem si nakonec udělal až na začátku října, už se dost ochladilo, ale pro mě alespoň ubyla vegetace, tudíž mám na to svoje „házení“ víc prostoru. Chvilku po sedmé ráno už jsem u vody. Prodírám se roštím i houštím a hledám místa, kde by se nějaká ta rybka mohla ukrývat, ale až skoro do devíti hodin jsem bez kontaktu. Pak ale dojdu na jedno své oblíbené místo, které je díky převislým stromům a podemletému břehu většinu sezóny prakticky nechytatelné, ale rybou smrdí na sto honů. Nához se mi překvapivě povede a já nechávám žlutohnědou mouchu splavat až do těsné blízkost podemletého břehu. Šňůru prsty dvakrát lehounce přitáhnu a v tom cítím razantní záběr. Prut se ohýbá a ryba z klidného vracáku okamžitě zamíří do proudu, kde spolu chvíli bojujeme. Po pár výpadech se nakonec nechá dovést do podběráku. Je to na tuhle vodu už celkem slušný potočák, podle skromného množství barevných teček jeden z vysazených a následně zdivočelých kusů. Udělám rychlou fotku a rybu pouštím. Odhaduju ji na něco kolem třiceti centimetrů což je na zdejší malý potok už opravdu solidní kousek. Za celou sezonu tu podobných ryb chytím a zase pustím jen pár, takže jsem šťastný jako blecha. I kdyby ten vysněný siven už nepřišel, jsem spokojený. Naštěstí pro mě den teprve začal, takže se vydávám dál.
Jeden z vysazených a následně zdivočelých pstruhů potočních.
Regulovaný úsek je prostá strouha, dno je tu vysypané navezeným kamenem, ale je tu pár tůní, které nemůžu minout. Nasazuji zlatou nymfu a postupně začínám těch pár míst prochytávat. V jedné z posledních tůní zrovna pohledem sleduji zlatou barvu pomalu mizející v hloubce, když se těsně u ní něco stříbrně zaleskne. Instinktivně zasekávám a cítím divoce se zmítající rybu. V první chvíli si myslím, že jde o menšího potočáka, o to víc jsem překvapen, když se na hladině objeví malý lipan. Moje radost je v tu chvíli nezměrná. Lipanů je tu jako šafránu takže miniaturní velikost nehraje roli. Za sedm let vláčení jsem tu lipana ulovil pouze jednou a chytit si ho na mušku to bylo další z mých drobných rybářských přání. Malou rybku, jež má v mých očích nedozírnou cenu opatrně pouštím a vyrážím dál.
Poklad v podobě miniaturního lipana
Doba oběda je už nedaleko a tak se pomalu blížím k domovu. Jednu z největších tůní cestou rozhodně nemohu vynechat. Je to hezké místo pod stromy, kde dno z nějakých třiceti centimetrů padá až skoro na metr a voda po proudném úseku rapidně zpomaluje. Po čtyřech slézám ze svahu a pod větvemi stromu až k vodě. I v podřepu se mi k mému velkému překvapení povede mušku dostat tam, kam chci. Hezky na začátek tůně kde voda začíná zpomalovat. V nejhlubším místě dostávám razantní záběr. Lehce přiseknu a prut se okamžitě ohne odporem. Kolečko se rozdrnčí, jak ryba prudce vystartuje pryč. Vzhledem k raketovému startu se jí ani nesnažím brzdit. Po břehu sklouzávám do mělčí vody, abych měl lepší pozici pro zdolávání. Ryba přestala divoce prchat a teď začíná jezdit tůní tam a zpět. Několikrát se mi ji povede přitáhnout na necelé dva metry od sebe, ale pak zase prudce vyrazí. Když zkusím zabrat trochu silou tak začne divoce skákat a vyvádět. Ne tohle není ani siven ani potočák. Mušku mi vzal duhák a to pořádný. Zvláštní, tady se vůbec nevysazuje, takže se buď někde v sádkách připletl k sivenům, nebo se sem dostal z nějakého soukromého rybníčku. Ještě pár výpadů a výskoků a je v podběráku. Valím oči, metr ukazuje třicet osm centimetrů. Co naplat tuhle rybu si ponechám. Vyrážím domů a doufám, že se k vodě dostanu ještě aspoň na chvíli odpoledne.
Pstruh duhový z tůně.
Místo odpoledne se k vodě, ale dostanu až navečer. Povzbuzen ranními úspěchy se na kole přesouvám o kus dál. Na dalším regulovaném úseku složím prut a sáhnu po krabičce s muškami a ejhle. Celá krabička zůstala doma. Taktéž cívka se slabounkým návazcovým vlascem. Domů se mi rozhodně nechce, takže pořádně prohrabu celý svůj rybářský batoh. Úplně na dně najdu cívku s šestnáctkou vlascem, a něco co připomíná obrovskou nymfu. Popravdě absolutně netuším, jestli je tohle ještě muška nebo už regulérní vláčecí nástraha, ale není zbytí. Vypadá to všelijak, ale házet se s tím dá a to je hlavní. Bohužel se tahle moje „nouzovka“ u ryb nesetkává s podobným nadšením, jaké probudila ve mně samotném. Asi se není čemu divit při její váze a mému stylu nahazování. „Nevadí, aspoň se projdu,“ bleskne mi hlavou.
Postupně se dostávám až a další svoje oblíbené místo. Do říčky se tu vlévá malý potůček a i přes rychlou vodu je tu celkem hloubka. Během roku jsem tu měl na prutě dvakrát lepší rybu, ale ani jednou se mi ji nepodařilo zdolat. S nadějí posílám mušku přímo do středu tůňky. Párkrát přitáhnu a najednou se šňůra napne. Necítil jsem záběr, vůbec nic, podle všeho za něco visím. „Zvláštní, asi nějaká nová naplavená větev,“ řeknu si v duchu a s vědomím silného vlasce na konci sestavy škubnu prutem. Tím pohybem jako bych odstartoval závod. Úprk duháka z dnešního dopoledne se s tím co se děje teď nedá srovnávat. Prvních pár vteřin jen ohromeně zírám na drnčící kolečko. Tady v regulaci je prostoru docela dost ale i tak radši začnu rybu po břehu pronásledovat. Jednu chvíli se ryba otáčí a vyráží směrem ke mně. Ještě jsem ji neviděl, ale kdybych měl tipovat, bude to další duhák. Moje teorie se zbortí jako domeček z karet ve chvíli, kdy celá ryba divoce vyskočí z vody. Potočák! A jaký! Souboj je plný divokých výpadů a elegantních skoků a já jsem najednou rád za silnější vlasec. Po zdánlivě nekonečné chvíli se pstruh položí na hladinu. Sáhnu po podběráku a v zápětí prokleju svou vlastní zbrklost. Podběrák totiž schne pověšený vedle dveří do sklepa. Rybu nakonec navádím na trávu sahající až do vody, kde si ji konečně mohu pořádně prohlédnout. Pstruh má odhadem kolem čtyřiceti centimetrů a podle všeho se jedná o starousedlíka. Ryba jako malovaná doslova hraje všemi barvami. Udělám rychlou fotku, vyndám mušku a sleduju krále říčky, jak majestátně odplouvá. Takovou radost mi už dlouho žádná ryba neudělala. Dobu pak ještě sedím na břehu a s přiblblým úsměvem si užívám ono nepopsatelné kouzlo okamžiku. Dnes siven nevyšel, ale to vůbec nevadí. Tohle stálo za každou chvíli, co jsem muškaření věnoval.
Fantasticky vybarvený král malé říčky.
Svého vysněného sivena ve „svatebním“ jsem nakonec ulovil až den poté. Ty dva dny na pstruhovce byly naprosto úžasné. Byly plné barev podzimu a já doufám, že na ně nikdy nezapomenu.
Splněný sen v podobě nádherně vybarveného sivena.
Jestli jste dočetli až sem, tak vám moc děkuji. Je mi jasné, že můj příspěvek je, co se týče muškařské terminologie dost nepřesný, ale já nejsem muškař. Během roku s muškou k vodě vyrazím tak třikrát. Mnohem víc se věnuji feederu, přívlači nebo kaprům takže se tímto za své nepřesnosti omlouvám.
Ještě jednou díky za přečtení a ať se daří
