Střípky po letech
Návraty a vzpomínky, to jsou věci, které k rybařině rozhodně patří, po uplynulých letech člověk lituje, že se nezachovaly aspoň ojedinělé fotografie jako vzpomínka na doby dávno (nebo i poměrně nedávno) minulé. Stejně tak k rybářské nostalgii patří i návraty na dříve oblíbená místa, ať už je výsledný dojem jakýkoli. Někdy to trochu zabolí u srdce, jindy máme radost z toho, že zůstalo všechno prakticky při starém, nechybí ani příležitost radovat se z lepšího stavu revíru nebo bohatého zarybnění. Prostě člověka to láká vrátit se na místa, kde dlouho nebyl a která si zachoval v paměti taková, jaká tenkrát bývala. Možná to trochu zavání staromilstvím, ale komu by se nechtělo občas zavzpomínat, na to nemusíte být ani žádný mechem obrostlý pamětník. Takový návrat má prostě své kouzlo a občas je fajn si tyhle okamžiky vychutnat.
PODZIMNÍ LOV V PODHRADÍ
Závěr loňského roku mi konečně jednou zase vyšel opravdu tak, jak jsem si přál, na pozvání kamaráda se po několika letech konečně zase vypravím na pstruhovou Vltavu 27 a 28, kde jsem před lety strávil spoustu víkendů i prodloužených pobytů. Je to určitě jedna z řek, které mi opravdu přirostly k srdci. Navečer dorážíme do Rožmberka, bydlíme s výhledem na řeku v zámku a tak se nemůžeme dočkat rána. Přece jen už se hlásí podzimní počasí, takže v klidu snídáme a potom se jednotlivě nebo ve dvojicích trousíme k vodě. Rád bych prošel víc kdysi tak slibných míst, kolega Tomáš je pro a tak začínáme chytat nad herbertovským jezem v mírném proudu. Navázal jsem suchou mušku, ale při sestupu k vodě a brodění kousek od břehu nevidím ani náznak nějaké aktivity na hladině, možná jsem to trochu přehnal, napadá mě. Ale zkouším to nazdařbůh, jsou tu opravdu pěkná místa, kde by ryba mohla, spíš snad dokonce přímo měla stát… opravdu to netrvalo dlouho a na hladině se udělalo kolečko v místech, kde plavala moje titěrná jepička. Zásek, na konci návazce cítím odpor a už se ryba brání v proudu u dna. Není to žádný velikán, krásně vybarvený potočák je prvním úlovkem dne a opatrně ho pouštím, aniž bych se ryby musel dotknout. O bohatém výskytu menších potočáků na tomto revíru jsem už slyšel vloni i letos od přátel, větší jedinci se tu ale občas také chytí, ačkoli ne v očekávaném množství. Jenže já měl políčeno spíš na duháka, určitě tu nějaký zkušený a opatrný ještě zůstal. Teprve se sluníčko začíná pozvolna prodírat skrz mraky, takže nás pořádné rybaření určitě ještě čeká. Po chvíli jsem si všiml kolečka o kousek níž na samém rozhraní proudu a tišiny, tahle ryba ale mou mušku jen s respektem obhlíží a dál jí nevěnuje pozornost. Další sebrání kousek od břehu prozrazuje zlatavým zablesknutím dalšího potomka, na toho tedy ani házet nebudu. Zkouším to o kousek níž a poočku sleduji, jestli začne znovu sbírat ryba na hranici proudu.
Vidím hned několik koleček ve velmi krátkém intervalu, to tedy musí být víc ryb, opatrně jdu obloukem ke břehu a snažím se dostat výš, abych své umělé nástrahy nabízel směrem po proudu, kdy návazec nebude tak nápadný. Mušku se snažím vést těsně na rozhraní proudu a tišinky, což je pro nahazování i práci se šňůrou docela komplikovaný oříšek, s trochou zvlnění při pokládání ale plave muška dostatečnou dobu nerušeně až do místa, kde se ryba nepravidelně zvedá. Voda jen vystříkne, zásek přišel v pravou chvíli a další fešák se snaží u dna zbavit protivného háčku. Tentokrát je to lipan, vlastně spíš lipánek, asi nebude mít ani třicet čísel. V myšlenkách se vracím do doby, kdy tady stávala početná hejna lipanů výrazně větší velikosti, mezi nimi pak občas i skuteční mohykáni, kteří se blížili magické hranici padesáti centimetrů. Ale jsem rád, že se tu tahle ryba znovu objevuje, fešáka se vztyčenou hřbetní ploutví opatrně vyprošťuji bez podebírání, je chycený jen za krajíček a jde to snadno. Dalším úlovkem je zase potočák, následuje ještě jeden lipaní dorostenec a protože kolega je na tom stejně, domlouváme se na přesunu, snad na jiném místě se do těch duháků konečně strefíme.
NĚKDE SE DOBA NELÍTOSTNĚ PODEPISUJE
Zastavujeme na parkovišti pod vyrovnávačkou, tady už jeden rybář stojí u druhého břehu a vytrvale nahazuje do zpěněného jazyku, brodím tedy o kus níž a převazuji na nymfy, na hladině se totiž neukázalo během nějakých deseti minut ani to nejnepatrnější kolečko. Tomáš zůstává v horní části, já zvolna postupuji o kus níž, do míst, kde býval písčitý ostrůvek. Jenže po tom už není ani památky, naopak, o břehu je vybagrována jakási podlouhlá jáma, plná špinavé vody. Prý tady bude nástupiště raftů, pramic a dalších plavidel, kvůli kterým jsem na tenhle úsek (a vlastně na vyšebrodskou Vltavu vůbec) vlastně přestal jezdit. Od pozdního jara do začátku podzimu si tady rybář s lodičkám opravdu užije své, takové martyrium se snad na žádné jiné pstruhové vodě u nás nekoná. Jistě, vodácký sport se stal zdrojem obživy pro spoustu lidí, jenže rybáři na to opravdu škaredě doplácejí. Je jisté, že se najde spousta (snad dokonce většina) ohleduplných a slušných vodáků, kteří navíc jsou schopni své plavidlo alespoň přijatelným způsobem ovládat, jenže co se dá dělat, stačí pár nezodpovědných výjimek a máte po náladě. Při zabrodění na hlubší místo riskujete střet s neovládaným (nebo zmateně se točícím a nepředvídatelnou dráhu sledícím) plavidlem, což může být nejen nepříjemné a znervózňující, někdy je to opravdu o zdraví až o život. A loď nebo nafukovací údajně nepřevrátitelné plavidlo si tady může vypůjčit prostě každý! Teď je díky pokročilé roční době na vodě klid, jen tahle škaredá věc tady vznikla a další kus krásné řeky vzal zasvé. Jdu ještě o kus níž a vidím sbírat několik ryb. Je mi jasné, že na tomhle poměrně snadno přístupném místě budou ryby oházené a pořádně vyškolené, dobrovolně se ale odhodlávám k půlhodince sebetrýznění, co kdyby se mi některého z provokatérů nad kamenným mostem podařilo ošálit? Kdepak, z půlhodinky je nakonec hodina a výsledkem jediný záběr od oukleje na klidnějším tahu. Pstruzi a lipani se tady u hladiny objevují a sbírají mušky, které na několik metrů nedokážu odlišit od své umělé nástrahy, kolem níž usedají na hladinu. Ryby ale tuhle selekci zvládají neomylně a s absolutním nadhledem. Takže putuji pozvolna dál podle vysoké zdi, tady jsem nachytal kdysi spoustu ryb, některé opravdu pěkné, dnes ale mám jediný nanicovatý záběr těsně pod špičkou prutu, malý duhák nástrahu nedobral a mizí bleskově v hloubce.
Zkouším několikrát nahodit pod převislé větve, ani tady ale nemám štěstí. O kus níž chytá další rybář, ulovil sotva mírového duháka a hned ho ukládá do batohu. Jsem trošku překvapený, ale pro tenhle úsek prý od října už neplatí režim „chyť a pusť“, který je tu už po mnoho let zaveden, stejně je tomu prý i na obdobném úseku pod rožmberským jezem i pod Vyšším Brodem. Tato výjimka je údajně zavedena pro zvýšení výtěžnosti po vysazení mírových i větších ryb pro závody. Nepřipadá mi to příliš rozumné, i dočasné zrušení zákazu ponechání ryb na těchto úsecích se podle mého může na obsádce negativně projevit, nejsem tu však od toho, abych kritizoval postup hospodařící organizace, přijel jsem si prostě užít pobyt u krásné řeky a chytit nějakou tu rybku. Další sbírající rybu jsem objevil na hranici dohozu, respektive možnost nahazování je tu výrazně omezena zvýšeným břehem a porostem za zády. Snažím se vodit šňůru poměrně vysoko, ale stejně nakonec moje muška zůstává na stromě, kterému jsem v zápalu prodlužování hodů zapomněl věnovat dostatečnou pozornost. Pokouším se zabrodit o kus dál, jenže na velkých kluzkých kamenech se brodí opravdu mizerně. Nakonec jsem se dočkal záběru při nepříliš vydařeném náhozu, je to ale další malý potočák. Pozvolna se stmívá a tak pro dnešek končíme, jsem zvědavý, s čím přijdou kolegové při večerním hodnocení dnešního lovu.
DO MÁLO NAVŠTĚVOVANÝCH MÍST
Následující den jsme se s Tomášem rozhodli vydat do hůře přístupných a tím pádem také zdaleka ne tak prochytaných míst, kde doufáme najít nějakého „zapomenutého“ velikána. V místech, kde lze bez problému zaparkovat, tam to bude nejvíc frekventované, brodíme tedy směrem po proudu, jde to ale opravdu obtížně, rychleji budeme postupovat po břehu. Na prvním slibnějším místě brodím do středu řeky, ačkoli ryby nesbírají, daří se mi zvednout několik potomků a lipanů. Mám radost, že moje vzory mušek fungují, jenže bych rád chytil nějakou větší rybu a tohle jsou samí „dorostenci“. Takže se prodíráme dál trnitou džunglí a přelézáme padlé stromy, dostáváme se až pod převislou skálu, kde u protějšího břehu je hluboký tah. Tomáš se svým osvědčeným strímrem zůstává v horní části úseku, já jdu o značný kus níž. U břehu jsme pozorovali několik zaplísněných potčáků, to je skutečně smutný pohled, tyhle ryby už to nejspíš mají spočítané. U protějšího břehu se občas udělá kolečko, ale ryby o moje mušky zájem nemají, ačkoli střídám různé vzory. Malé mušky s důvěrou berou menší lipani a občas nějaký duháček v mělkém proudu, ale v hlubším tahu také občas vidím sebrání, jenže tyhle ryby mě mají přečteného a podruhé se za mou muškou ani nezvednou.
Najednou na mě volá Tomáš, že vodí pěknou rybu a chtěl by udělat fotku. Ještě sice nemá šupinatého soupeře na břehu, ale vydávám se za ním, aby rybu nemusel dlouho držet mimo mokrý živel. Sleduji souboj rybáře se soupeřem, který dává do boje všechny své síly, Tomáš je ale zkušený lovec a tak pěkně zmasilý duhák končí v podběráku. Baterie ve foťáku už jsou na hranici použitelnosti, ale ještě vystačí na poslední snímek dne, ryba se po chvíli vzpamatovává a pozvolna odplouvá do proudu. Tomáš je nadšený, pstruh měl krásných šestačtyřicet centimetrů, to už je opravdu ěkný úlovek! Do konce lovu nám zbývá čtvrthodinka, ještě to tedy chvíli zkusíme. Prohazuji několik nadějných míst za balvany, ale sběr už asi definitivně skončil. Tomáš ještě celý natěšený nahazuje na stejném místě, po chvíli dokonce hlásí další rybu, tentokrát je to duhák o něco menší, ale i tak pěkná ryba. Tohle si jistě večer ještě několikrát poslechneme, trpělivost a vytrvalost prostě zase jednou přinesla vytoužený úspěch. Takže se vracíme oba spokojeni a kamarádi si také pěkně zachytali. Navíc nás čeká zítra další den chytání, máme se tedy na co těšit.
SLUNEČNÝ PODZIMNÍ DEN
Od rána svítí sluníčko a u vody je moc příjemně. Dnes nejdu nikam daleko, vydávám se pěšky podle vody a vzpomínám na staré pravidlo, že člověk se hodí po všech čertech a ta nejlepší místa má občas přímo pod nosem. Uvidíme…
