Jak je to s úlovky „zlatých ryb“ a albínů, je pravdivá teorie, se kterou mě seznámil ve vší vážnosti jeden z mých přátel? Nejde o to, že se jedná o vysokoškolsky vzdělaného člověka a zkušeného rybáře, jehož názor pro mě hodně znamená, spíš mě docela zarazilo, že tahle na první pohled za vlasy lehce přitažená teorie mi fungovala i v praxi a tak jsem ji poměrně brzo začal brát docela vážně. Vždyť kdo z rybářů není tak trochu pověrčivý a nevěří někde v koutku duše na věci, které se běžnému chápání věcí tak nějak vymykají? Všechno lze pochopitelně vysvětlit i souhrou náhod a dojít k celkem logickým závěrům, jenže, jak se říká, co kdyby na tom vážně něco bylo? Pokud máte nějaké vlastní zkušenosti, zkuste se i vy podělit se čtenáři, já se zmíním jen o situacích, o nich vím opravdu přesně, jak to doopravdy bylo nebo jsem byl dokonce jejich přímým účastníkem…
Na sekundárním pstruhovém revíru jsem první setkání s velkým, žlutavě bílým sumcem zažil koncem května. Světlý stín jsem sice zaregistroval, považoval jsem ho ale za kus dřeva nebo linolea spočívající na dně a místo bez většího zájmu přešel. Po chvíli se žlutavý stín pohyboval po proudu kolem mne a tak jsem se ještě utvrdil ve svém dojmu, jenže zanedlouho jsem ho spatřil sice zvolna, ale přece jen zřetelně cestovat v pomalém, ale přesto proudném úseku směrem proti vodě! Při rozměrech (ačkoli se jednalo jen o přibližný odhad) se určitě nemohlo jednat o pstruha, nejspíš ani o gigantickou parmu, také s ohledem na siluetu jsem tipoval na sumce. To mi o chvíli později potvrdil i kolega, který muškařil o kousek níž, s rybou už se prý párkrát setkal, je to údajně skutečně sumec... a není tady jediný. Jen díky atypickému zbarvení je natolik nápadný, že na sebe v mělčích místech upozorní mnohem snáz než jeho přirozeně zbarvení soukmenovci. Takže od příští vycházky mezi mými nástrahami nechybělo několik jigových strímrů s opravdu důkladnou hlavičkou. Jenže ryba jako by o tom věděla, už jsem na ni skoro zapomněl a smířil se s tím, že ji nejspíš asi někdo ulovil nebo se přesunula na jiné loviště. Ale jednoho dne jsem rybu zahlédl nedaleko od břehu, přibližně v hloubce necelého jednoho a půl metru, neváhal jsem a vyrazil pro switchový prut, protože s pětkovým náčiním jsem tohle opravdu na vyrovnaný souboj neviděl. Jako koncový návazec jsem zvolil průměr 0,28 m, nic silnějšího jsem v zásobě neměl a už tak slaný vlasec to přece není.
Po návratu k vodě jsem vyhlížel nápadně zbarvenou rybu, na první pohled jsem pocítil určité zklamání z toho, že už tady není, po chvíli jsem ale zaregistroval velikána o kousek výš, dokonce v ještě mělčím místě, za velkým kamenem. Zpočátku jsem se snažil nahazovat ze břehu a poměrně na velkou vzdálenost, pobřežní porost mě ale donutil k pokusu o zabrodění. Ryba se nenechala vyvést z klidu a stála dál na svém místě, házel jsem tedy těžký jig kousek před ni a vodil ho u dna těsně před sumčí tlamou. Jednou nebo dvakrát jsem měl dojem, že ryba vyjela směrem k nástraze, ale zásek vyšel vždy naprázdno. Nechal jsem tedy nástrahu putovat přímo po dně s velkým rizikem vázky, odstraňoval nabrané řasy a trpělivě opakoval náhozy. Ačkoli už jsem se dostal na nějakých pět metrů od ryby a byl jen kousek pod ní, stále stála na svém místě, občas zavlnila ocasem a já cítil při každém průchodu nástrahy v těsné blízkosti sumčí tlamy mrazení v zádech. Najednou se šňůra na hladině zastavila, ačkoli jsem u ryby neviděl žádný pohyb, reflexivně jsem přisekl a první dojem byl, že se jedná o vázku. Ryba se ale lehce zavlnila a já ucítil nekompromisní odpor s lehkým tahem. Přisekávám ještě jednou, odpor trvá a ryba se pomalu obrací, celkem nevzrušeně se otáčí a popojíždí směrem po proudu, po chvíli se zastavuje a já tomu ani nechci věřit..opravdu moji nástrahu vzala a vodím sumce jako hrom! Tedy pro specialisty z Ebra to žádný kolos není, ale na pstruhovce je sumec kolem stodvaceti centimetrů skutečně adrenaliiová záležitost, ať si každý říká, co chce! Ryba nijak zběsile nebojuje, popojíždí sem a tam, zřejmě pořád vůbec netuší, co se vlastně děje. Nakonec zalehává kousek ode mne a na popotahování a poškubávání z mé strany vůbec nereaguje. Opatrně tedy vytahuji telefon a chci zavolat kamarádům, že se plánované snídaně na devátou asi nezúčastním, protože tohle vypadá na delší dobu. Jenže ryba zřejmě už pochopila, ži ji tahám za hubu a tak bleskově odkládám telefon, brzda vydává vysoký zvuk. Sumec si to míří do středu řeky, potom se otáčí proti proudu a nejednou…stahuji šňůru, na návazci je pár žmolků slizu a jinak nic nenasvědčuje tomu, jakou rybu jsem měl před chvílí na důkladně ohnutém prutu. Nejraději bych s ním praštil někam do křoví, ale ten prut zas to přece nemůže, prostě do kartáče v tlamě tohohle mohykána se háček zřejmě dost spolehlivě nezasekl. Mám po náladě a táhnu se otráveně za kamarády na dršťkovou s čerstvým rohlíkem, ani to mi ale náladu příliš nespraví. Honza uvažuje o tom, že se vypraví na sumce s vláčecím náčiním, které běžně používá na Berounce a na které už nějaké ty vousáče vytahal, já přemýšlím nad tím, co bylo špatně. Tak snad někdy příště…
PROKLETÍ ÚČINKUJE?
Druhý den jedu o kus výš, nechce se mi šlapat zarostlým úsekem kolem pole a tak to beru zkratkou, odepínám a znovu připojuji elektrický ohradník, sjíždím opatrně k vodě, nakonec parkuji kousek od místa, kam jsem se chtěl dostat. Chytání je celkem fajn, ale úlovku větší ryby se nedočkávám, v košíku končí jeden slušný duhák, aktivita ryb ale skončila a po hodině bez záběru se vydávám k autu, abych si dopřál něco do žaludku, vždyť nejlepší bude určitě večerní sběr! Kolem auta postává několik hnědobílých dojnic, které na mě celkem přátelsky pokukují, ale najednou v dálce vstává mohutný býk a poměrně pomalým krokem se blíží. Pozvolna ale zrychluje a já si uvědomuji, že pokud to myslí vážně, k autu to zřejmě nestihnu dřív než on, navíc nechat se obléhat býkem mi nepřipadá jako dobrý nápad. Takže volím rychlý ústup přes ohradník, ten ale vůdce stáda nepovažuje za dostatečný a nekompromisně ho strhává. Takže pokračuji s tenčícím se náskokem do řeky, brodím co nejdál a sudokopytník se spokojuje s tímto úspěchem. Naštěstí! Jenže býk zalehl kousek od břehu a vypadá to, že má času víc než já. Z košíku tedy lovím tatranku, pomalu ji chroupu a čekám, až nepřítel vyklidí pole. Jenže tomu se evidentně nechce, chytám tedy dál, za moc to nestojí a hlavně pořád přes rameno sleduji, co je nového na břehu. Konečně se několik metráků chodícího hovězího rozhodlo k přesunu a kravky se loudavým krokem s hlavami u země vydávají za ním. Raději ještě chvíli čekám, když mi zmizí z dohledu, konečně se odhodlávám k návratu, ačkoli bedlivě sleduji, jestli se agresor nehodlá vrátit. Konečně jsem v autě, narychlo složený prut na sedadle spolujezdce, se sundáváním neoprénových broďáků se nezdržuji, jen odepínám podběrák a rychle startuji. Polní cesta je přede mnou a raději trochu tlačím na plynový pedál, kousek před koncem výběhu slyším klepnutí ve spodku, ale nevěnuji tomu pozornost. Jenže když konečně odepínám ohradník u vjezdu, při pohledu zpátky mi dochází dech. Za mnou se táhne tmavá olejová stopa, opouštím výběh a nahlížím na spodek – je zle! Volám kamarádu Honzovi, kam se mám obrátit, dává mi několik tipů a tak se snažím co možno nejrychleji a s nízkými otáčkami dostat někam, kde seženu pomoc. Nakonec jsem se svítící kontrolkou ale ještě funkčním motorem dojel k restauraci, kde často nocujeme při několikadenních výletech, ještě dobře, že mám s sebou notebook. Chvíli hledám a vypadá to nadějně. Přijede pro mě opravář a odtáhne mě do své nedaleké dílny, prodloužím si tedy pobyt u řeky neplánovaně ještě o jeden den. Nakonec to stálo za to, večerní chytání nemělo chybu, stejně ale z toho dobrý pocit nemám.
SLYŠÍM TO POPRVÉ
Druhý den se objevil můj výše zmíněný kamarád a po chvíli se od něj dozvídám, že nastalá situace je jen a pouze moje chyba, žertovat s albíny se prý nevyplácí! Vráťa totiž je vyznavačem teorie, podle které jsou albíni svým způsobem nositeli smůly a prokletí, zabít takovou rybu prý může skončit i tragicky. Dokládá to několika historkami, které ale nebudu reprodukovat, protože jsou to příběhy vyprávěné kdovíkde a kdovíkým, červík podezření ve mně ale už hlodat začíná. Jak je to tedy těmi albíny doopravdy? Ve formě albínů se u nás vyskytují nejen sumci, zlatou formu jesena zná také téměř každý rybář, občas se chytí u téměř strašidelně působící albínská forma úhoře nebo lína. Čím je albinismus u ryb způsoben? Je to vždy nedostatkem pigmentačních látek, zejména pak melaninu, některé formy jsou vypěstovány záměrnou selekcí. To se týká zejména kaprovitých ryb, koi-kapry vyšlechtili chovatelé ve vzdálených východních zemích pro potěchu očí a možná i pro potěšení svůdných gejš, ale občas se objeví i v revíru, ať už díky úniku ze zahradních jezírek či záměrným vysazením. Také jelec jesen ve zlaté formě je uměle vypěstovanou formou, přežívá v přírodě déle, stejně jako ostatní albíni ale díky svému zbarvení bývá často kořistí zejména létajících predátorů. Občas se setkáme s částečným nebo úplným albinismem i u línů a úhořů, kteří jsou spíše rybami dna, existují i zlaté a modré formy pstruha duhového. Se zlatou formou se můžete setkat třeba na údolní nádrži Labská, kde byly tyto ryby vysazeny zejména kvůli možnosti sledovat migraci ryb, modrou formu duháka jsem viděl na fotkách, které mi poslal kolega j jedné anglické vody, jedná o u nás zatím nezavedený druh. Ale třeba se i tady objeví, nechme se překvapit, chovatelé již na něm pracují. Vysazování geneticky vyšlechtěných druhů (i co se zbarvení týče) by mělo probíhat jen v uzavřených lokalitách, i tak ale hrozí jejich rozšíření do revírů, což by nemuselo vždy skončit dobře. Většinou jsou tyto ryby spíš ozdobou než lovným druhem (kupříkladu na Labské je zlatá forma hájena, nevím, jak je tomu na dalších revírech), masové rozšíření asi v plánu není a pokud by došlo ke vzniku potomstva, výsledek by nemusel být příliš žádoucí. Je tedy třeba tyto ryby brát a snižovat jejich stavy nebo je nechávat jako raritu dál v revíru? To je otázka pro zasvěcené, nechci o tom polemizovat…
SUMEC PROVKATÉR
Po týdnu jsem se opět vydal na své oblíbené místo, zlobím duháky a najednou vidím sumčí siluetu opět nedaleko místa našeho posledního kontaktu. Tentokrát ani nejdu pro důkladnější prut, jen tak z nostalgie to ale zkouším znovu, co kdyby…znáte to, ne? Kamarád Libor mě sleduje z povzdálí a po půl hodině už to nevydržel, jde se mě zeptat, proč tady plácám muškou kousek před sebe. Ukazuji mu nazlátlou siluetu kousek od břehu a vcelku ochotně mu nabízím své místo. Budu divákem a kamarád, stojící jen několik metrů od mohutného sumčího torpéda, zkouší nejrůznější nástrahy. Podařila se mi dokonce jedna fotka, kde je ryba docela dobře vidět. Ale ani on se záběru nedočkal. Sumce jsme po pokřtili na Ferdu a při dalších návštěvách tohoto místa zkoušíme velikána najít, jenže kromě pár zahlédnutí na dálku jsme se s ním už do konce sezóny nesetkali.
O kus níž se povedlo pod jezem jednomu z rybářů zaseknout také velkého sumčího albína, souboj však netrval dlouho a ryba získala svobodu. Jenže rybář nelenil, protože bydlí nedaleko, vrátil se zanedlouho s důkladným dvouručním puškařským prutem a velkými nástrahami. Netrvalo dlouho a sumce měl skutečně na prutu, úspěšně se mu víc než metrového vousáče podařilo zdolat a vylovit. Hned u břehu ukončil jeho trápení, jenže když táhl velikána po strmém břehu k zaparkovanému autu, uklouzl tak nešťastně, že při pádu došlápl na svůj odložený prut a hlasité křupnutí zcela jednoznačně naznačilo, jak ztráta rovnováhy nešťastně skončila. Další z mých kamarádů objevil sumčího albína ve vymleté jámě pod mělkým úsekem, strávil nabídkou nejrůznějších nástrah několik hodin bez jediného záběru a nakonec to psychicky prostě nevydržel, došel si pro vláčecí prut a rybu konečně úspěšně přesvědčil k záběru, vylovil a vítězně odnesl na chatu k dalšímu z kamarádů. Sumce zavěsili do udírny, ale ani Honza se z toho na pstruhovém revíru neobvyklého úlovku neradoval příliš dlouho bez chmur. Chtěl svůj úspěch sdělit kamarádům, jenže vzápětí zjistil, že během strastiplné cesty se sumcem v náručí někde ztratil mobilní telefon! A Martin, který poskytl udírnu a na dravci si také labužnicky pochutnal, ten večer z neznámých důvodů nenastartoval auto, musel počkat, až dorazí jeho táta a potupně ho odtáhne do servisu.
Prostě další náhoda, řeknete si… možná ano, ale přidám ještě jeden příběh, který se odehrál nedaleko, snad jen o týden později. Při vláčení rybář spatřil světle zbarveného sumce, který stál v nehluboké rýze mezi porostem lakušníku. Pochopitelně neodolal a začal rybě nabízet všechno možné ze svých nástrah. Ale ryba jen několikrát popojela a ochotu k záběru prostě neprojevila. Tenhle rybář to prostě nevydržel a sáhl po zcela nesportovní metodě. Zašel si do chatky pro důkladné vidle a rybu nekompromisně přibodl ke dnu, aby ji následně mokrý jako hastrman vynesl z vody. Jenže ze stínu nedalekých stromů se odlepila postava s odznakem rybářské stráže. Potupný a neslavný závěr celé historky snad ani není třeba rozebírat do detailů, jistě si dokážete sami představit, jak vše dopadlo. Takže pokud bych dnes na pstruhovce (a zřejmě i na každém jiném revíru) zahlédl sumčího albína, budu se raději dívat jinam…VEČER SE ZLATÝMI DUHÁKY
Při boutování na Labské přehradě se občas podaří ulovit zlatou formu pstruha duhového, zhusta ale tyhle ryby muškaře spíš jen potrápí. Jejich pohyb totiž lze díky nápadnému zbarvení velmi dobře sledovat a o adrenalin v takovém případě nebývá nouze. Ryba se často rozjede k mušce velmi rychle, ale na poslední chvíli změní dráhu, následně se zastaví a rozvážně začne kroužit. Při lovu na suché mušky zpozorujeme často jen lehké vzedmutí hladiny, následně zpravidla mušku již zvedám s tím, že ryba nástrahu nedobrala. U „zlaťáků“ lze ale sledovat, že ryba zůstává v blízkosti mušky a dál si ji z povzdálí opatrně prohlíží. Pokud se rozhodne k záběru, může to trvat i několik dramatických minut, aby nakonec ležérně a jen tak nanicovatě nástrahu nasála. Začal jsem tedy po vzedmutí hladiny ponechávat mušku ještě poměrně dlouho ležet na hladině a občas jsem se díky tomu dočkal i záběru opatrných duháků a potomků. Takže mi sledování nápadně zbarvených ryb ukázalo vlastně cestu ke změně taktiky, která se mi později mnohokrát osvědčila.
Snad nikdy nezapomenu na večer, kdy se nejspíš zlatí duháci rozhodli, že jiným rybám nic nepřenechají, brali opravdu prakticky na hod. Chytal jsem tenkrát s potápivou šňůrou a zatíženými muškami, nakonec jsem raději přívěsné mušky odstranil, ponechal jsem jen tu koncovou, protože dublety se stále opakovaly a uvolňování ryb bylo za šera trochu komplikované. Ve snaze obelstít nějakého „obyčejného „ duháka nebo sivena jsem měnil nástrahy, ale velké i malé, světlé i tmavé, všechno stačili uchvátit „zadáci!, jiným rybám prostě nedávali šanci a záběr následoval hned po dopadu nástrahy nebo při jejím vyklesávání. Je ale pravdou, že jsem takový večer zažil jen jednou a naopak jsem mnohokrát nahazoval do dráhy plovoucí nazlátlé siluety, abych jen zklamaně pozoroval, jak ryba hned po dopadu mušky změnila směr nebo se ztratila v temné hlubině. Prostě každý den je to jinak a nic se u vody neopakuje.
