Někdy to prostě nejde. Člověk se vydá k vodě, ačkoli podmínky nejsou optimální, jindy dojde k prudkým a neočekávaným změnám v počasí nebo se výrazně změní průtok, což po příchodu k vodě také můžeme brát jako jeden z důvodů, proč původně tak nadějně a slibně vyhlížející podmínky nepřinášejí vytoužené záběry. Prostě ne pokaždé všechno vychází podle předem naplánovaného scénáře. Sebrat se a jet domů, zkusit to raději jindy? Jistě, tohle řešení je k dispozici vždycky, ale co kdyby… pokušení zůstává a nikdy by se rybář neměl vzdávat naděje, že se mu podaří zvolit tu správnou nástrahu a způsob prezentace. Stejně tak se aktivita ryb může najednou výrazně zvýšit, aniž bychom pozorovali nějaké výraznější změny počasí nebo průtoku. Podvodní království má prostě své zákonitosti a proto nikdy neházejme předčasně flintu do žita.
Dojel jsem k menší říčce, hned na první pohled se mi zdála trochu přikalená, počasí ale nevypadá zle, volím tedy pro začátek nápadnější mokré mušky, přívěsnou nechávám lehce zatíženou a zkouším štěstí. Stejně hlavně po očku sleduji nadějná místa, kde by se nějaké to kolečko mohlo udělat. Nic naplat, jsem asi stará „konzerva“, suché chytání je prostě pro mě odmala neoddiskutovatelně jedničkou. Jenže ani mokré mušky a následně nymfy, které jsem zvolil po obrácení několika plochých kamenů a protřepání trsu vodních rostlin co nepodobnější vyskytujícímu se hmyzu nepřinášejí vytoužený záběr. Jdu tedy o kus níž, nad jízkem „přezbrojuji“ na lehký strímr, výsledek zůstává však stále stejný. Nakonec vše řeším tak, že ukládám prut i broďáky do auta a jdu se do nedaleké hospůdky najíst. Dávám si i dvě lahodně vychlazené desítky a tak vím, že ještě nejméně čtyři hodiny od vody neodjedu. Za chvíli jsem zpátky u vody a už se zase prodírám pobřežním porostem, místy nezbývá, než neprůchodná místa probrodit vodou. Dostávám se ke starému mlýnu, z nějž noví majitelé budují jakousi obludnou moderní příšernost, která se do zdejší krajiny hodí asi jako kramle, zaseknutá do hermelínu. Zřejmě se chystají i na samozásobení elektřinou, protože tady budují jakýsi náhon (po zasypání toho původního), což bude časem znamenat nejspíš malou vodní elektrárnu, jednu z častých pohrom menších pstruhových toků.
Přes polorozbořený jez ale zatím voda teče, opatrně se přibližuji, i v podkalené vodě totiž často stačí, aby rybář vyplašil nějakého toho malého pstruha u břehu a ti větší jsou hned jejich útěkem spolehlivě varováni. Zaklekávám do mělčiny a nahazuji, dvě mokré mušky (na takovouhle vodu podle mého bohatě stačí) do zpěněné vody pod jezem, sleduji konec šňůry, záseky ale provádím zbytečně, zastavení šňůry působí jen kameny na dně nebo porost vodních rostlin. Jenže tohle místo mám rád a tak tady chci ještě chvíli vydržet. Mile jsem překvapen skorcem, který se neúnavně vrhá pod hladinu a věnuje se nejspíš sbírání larev u dna. Tenhle nenápadně zbarvený ptáček mi připomíná dávné doby, kdy jste se s ním mohli setkat téměř na každé proudnější říčce nebo potoce, stejně jako s ledňáčkem. Ale chvilka nepozornosti se mi nevyplatila, tentokrát to byl evidentně záběr, šňůra mi cukla v ruce, zásek však samozřejmě přišel pozdě. Opakuji tedy trpělivě náhozy, konečně cítím kontakt od ryby, výsledkem je ale jen plotička jako dlaň. No nic, alespoň nepůjdu od vody s úplnou nulou.
Pod jízkem jsem vydržel ještě skoro hodinu, dál po proudu už se mi nechce, tady je dlouhá mělká část, která pro muškaření není příliš zajímavá. Pomalu se tedy vracím zpět. Házím proti proudu a pokládám své mušky do hlubších míst, docela by mě zajímalo, kolik ryb mé nástrahy vidělo, ale prostě je všechny ignorovaly. U místa, kde jsem zaparkoval, potkávám dalšího muškaře, také žádný úlovek neměl, společně si stěžujeme na náladovost ryb a dozvídám se, že zákal je způsoben bagrováním v horní části revíru. Tam se údajně buduje další MVE, je vůbec možné, aby tahle voda dostávala tolik zabrat? Asi ano, to je ale téma, které patří jinam, prostě končíme lov a balíme to oba, trochu smutně, ale prostě dnes se opravdu tečkovaným krasavcům do záběrů nechtělo, snad příště…
O několik dnů později se vydávám na svá oblíbená místa, kde jsem před nedávnem neměl žádný pořádný záběr. Na první pohled situace vypadá stejně, jenže řeka a apetit ryb jsou prostě nevyzpytatelné faktory, prostě jsem se znovu nechal zlákat a strojím se do rybářské „zbroje“. Jakou taktiku zvolit? Na hladině se neukazuje ani ten nejmenší náznak rybí aktivity, tu a tam sice jsou vidět drobné mušky, ale ryby asi preferují něco jiného. Rozhoduji se pro nezatížený strímr v kombinaci s potápivou šňůrou. Sice budu asi tahat spoustu řas a občas vyprošťovat svoji nástrahu ze dna, ale ryby tady přece jsou, jen je vyprovokovat k nějakému záběru. Volba vhodné nástrahy je spolu se zvolenou technikou lovu základním kamenem úspěchu, jenže to není až tak jednoduché. Navíc volba správného místa je dalším klíčovým bodem, za poměrně malého průtoku (který bude zřejmě pro letošní sezónu stálým prvkem) není snadné najít stanoviště aktivních ryb. Předpokladem je sice hledání ryb v hlubších místech a jámách, kde se budou nejspíš vyskytovat, ale budou se na těch samých místech i shánět po potravě? Zkouším tedy místa s proudnější vodou, třeba budu úspěšnější. Za velkým balvanem v poměrně silném proudu se dočkávám agresívního záběru, ale ryba se jen párkrát obrátí a po zaškubání stahuji šňůru již bez nástrahy. Opakované náhozy do stejných míst jsou už bezvýsledné a tak jdu dál, při pomalém, přerušovaném stahování vidím, jak nástrahu sleduje menší ryba, která vyrazila nečekaně z vodního porostu, ve šňůře cítím kontakt, ale úspěšně zaseknout se mi nedaří. Vodím dál strímr podle vlajících vodních rostlin a dočkávám se ještě jednoho zvědavého malého potočáka, který vystartoval za lákavě se vlnícím strímrem, ale opět se po chvíli zbavuje háčku v tlamce a tak jdu směrem po proudu. U pravého břehu je hluboký zářez ve dně, tady jsem už pár pstruhů pochytal, jenže letos je situace výrazně jiná.
Navazuji tedy zatíženou nymfu na přívěs a jako koncovou volím napodobeninu larvy chrostíka ve schránce, nechávám sestavu (nahozenou směrem proti proudu) volně putovat u dna, pozdviženou špičkou prutu udržuji lehký kontakt. Jak nástrahy putují kdesi v hloubce, několikrát přisekávám do prázdna, najednou konečně cítím, jak ryba vyjíždí do strany. Podle tahu to nejspíš bude pěkný kousek, na nějaké konkrétní odhady je ale zatím příliš brzo. Drží se u dna a popojíždí jen několik metrů proti proudu as zase zpátky. Zůstávám na stejném místě, abych svého soupeře nevyplašil, souboj s větší rybou v zarostlé mělčině by nemusel vůbec dopadnout dobře. Hladina se občas vyduje, stále si ale netroufám odhadovat, o jakou rybu se vlastně jedná. Koncový návazec o síle 0,15 mm mi stejně nedovoluje nějaké razantnější zdolávání, musím svého soupeře napřed tedy trochu unavit. Jenže už se přetahujeme pěkných pár minut a ryba nijak nesnižuje tah, stále se drží u dna. Přece ji musí odpor vlasce a popojíždění sem a tam už taky trochu utahat, sám cítím v zápěstí každý pohyb svého soupeře a na chvíli si opatrně beru prut do levé ruky. Na protějším břehu se zastavil kolega, vidí do vody díky vysokému břehu o něco lépe než já a volá na mě, abych nepospíchal, že je to opravdu pěkný kousek. Souboj pokračuje beze změn, kolega naproti se usadil na pařez a se zájmem sleduje, jak vše dopadne. Zatím si pořád připadám jako ten, který rozhodně nemá navrch, netroufám si nijak přitvrdit, jen prostě vodám rybu sem a tam. Ale mám dojem, že už také trochu ubrala na razanci svých výpadů, jdu o dva kroky blíž…a to byla zásadní chyba! Ryba se okamžitě vydává z hloubky do mělké vody a míří směrem po proudu, což jsem přesně nechtěl. Kde se zastaví? Šňůra ubývá z navijáku, opatrně brodím směrem, kterým se vydala ryba, a proklínám se za neuváženou nedočkavost. Cítím ve šňůře, jak ryba projíždí trsy rostlin, zatím ale zůstala v kontaktu. Nečekaně se zastavuje a obrací zpět ke mně, couvám a stahuji šňůru, stejně se lehce prověsila, prut už mám až někde za hlavou. Nakonec ryba lehce mění směr a tah se zvyšuje, ukazováčkem pravačky přidržuji a podle potřeby i lehce povoluji opět šňůru, levačkou se snažím volné smyčky pod nohama dostat do navijáku.
Trochu jsem se uklidnil a souboj pokračuje. Ryba se nakonec vrátila na své stanoviště a já zůstávám v bezpečné vzdálenosti. „Je to veliká parma!“ volá na mě kolega z protějšího břehu. Ryba si popojíždí u dna na nějakých deseti metrech a vůbec to nevypadá, že by jí ubylo sil. Zato já už toho přetahování mám pomalu dost, ale ačkoli parma svobodu určitě dostane, rád bych ji aspoň zdolal a vyfotil si ji na památku za ten nevšední souboj. Jenže moje soupeřka je zřejmě jiného názoru a spíš to vypadá, že bude mít dál navrch. Už se přetahujeme téměř půl hodiny a tak se rozhoduji k radikálnějšímu řešení situace. Tentokrát brodím pod její tůň s tím, že se mi pod nohy snad nevydá a potom pomalu přicházím blíž. Ryba na mou přítomnost nijak výrazněji nereaguje a tak už se dostávám na dohled, vidím ji popojíždět u dna s ploutvemi rozloženými do vějíře, velikost se těžko odhaduje, ale je to jedna z těch velkých, co na puškařském prutu znamenají pořádnou zkoušku. Ale evidentně jí síly nedocházejí, zatímco já už bych opravdu rád souboj ukončil. Rozhoduji se tedy poněkud „přitvrdit“ a dovést ji ke břehu. Ačkoli mám poměrně velký podběrák, tohle vypadá spíš na uchopení rukou, pokud se vše odehraje podle mých představ. Ryba se nechá celkem ochotně přivést do mělčiny, tady mezi kameny se domnívám, že mám šanci ji přitisknout ke dnu, odložit prut a vyfotit si ji. Zůstává v klidu na boku přesně do chvíle, kdy tisknu tlačítko pro zapnutí foťáku, najednou ale vyráží a jen suché lupnutí vlasce, který se zřejmě zachytil o kámen, mi oznamuje, že je po všem. Na obrázku je samozřejmě už jen zvířená voda a nezřetelný stín…Dobojováno, stejně by svobodu dostala, ale představoval jsem si závěr duelu úplně jinak, co se dá dělat, zvítězil ten lepší.
Vodní porosty lakušníku jsou na mnoha revírech v letním období nedílnou součástí řeky a skýtají rybám jistě bezpečný úkryt i místo, kde najdou dostatek potravy. Volná „oka“ mezi porostem lákají k náhozu, když se v nich občas objeví kolečko od sbírající ryby, je to opravdu výzva. Ale v případě zaseknutí větší ryby v takovém místě teprve to největší drama nastává. Vydolovat rybu silou s ohledem na použitý návazec nebývá možné a pokud se soupeři podaří projet porostem nebo se do něj zavrtat (a že to velké ryby s oblibou dělají, to snad ani není potřeba zdůrazňovat), šance na vylovení rapidně klesají. Přesto ale zejména muškaři tahle místa s oblibou vyhledávají, ryby ti jsou často aktivní i přes celý den, což na volných místech bez dostatku úkrytů nebývá pravidlem. Stejně tak tomu bylo v loňském létě, kdy poměrně nízký stav vody a pěkná úroda vodní „zeleniny“ na některých úsecích dělaly i ze zdolávání ryb v běžných velikostech zajímavé adrenalinové drama. A co teprve, když se podařilo zaseknou něco většího. Už jsme se s kamarádem chystali zajít někam na oběd, když se začaly líhnou drobné šedohnědé jepky a ryby je braly z hladiny velice intenzívně. Nahazovat v lakušníkových porostech znamená použít představivost, šňůru bylo vždy potřeba položit tak, aby se do zorného pole ryby dostala co nejpozději (nebo v lepším případě vůbec), dosáhnout dostatečně dlouhého plavání mušky bez brázdění nebylo vůbec snadné.
Na poměrně mělkém místě jsem se tedy pracně v podřepu propracoval na místo, odkud bylo možné nahazovat tak, aby prezentace mušky byla co nejméně rušivá, zaklekl jsem do mělké vody a soustředil se na první nához, který bývá nejnadějnější. Ryba se pod muškou jen otočila, což signalizovalo lehké vzdutí hladiny. Nechal jsem ji doplavat až na konec oka, abych pstruha zbytečně nepoplašil a chystám se opatrně mušku zvednout ke druhému pokusu, jen se ale drobná suchá jepka rozjela po hladině, voda se rozstříkla a nazlátlý záblesk hned prozradil, kdo je na druhém konci vlasce. Potočák byl plný sil, raději jsem zůstal klečet a snažil se ho vodit uprostřed oka. Bylo mi zcela jasné, že pokud se teď vztyčím, rybu poplaším a vyrazí do spásného úkrytu v porostu. Dočkal jsem se i několika výskoků nad hladinu, teď už se dala velikost ryby poměrně dobře odhadnout, jsou tady sice i větší, ale tenhle svých čtyřicet centimetrů jistě má a je pěkně vypasený. Taková ryba na návazci v síle 0,15 mm mi nedávala velkou šanci na nějaký rychlý závěr souboje, spíš čekám, až rybě ubude alespoň trochu energie. Po nějaké době již se nebrání tak divoce, snažím se ji tedy navést blíž k sobě, zřejmě ale na krátkou vzdálenost zaregistrovala moji siluetu a provedla to, čeho jsem se obával – zavrtala se do porostu. Rozhodl jsem se zkusit vyfotit aspoň pár obrázků pod vodou, fotoaparát však bohužel nemá výklopný displej a tak musím fotit tak trochu nazdařbůh, jak se mi to povedlo, to můžete posoudit sami. Už jsem byl smířený s tím, že se ryba poplaší rukou s fotoaparátem, nakonec se mi ji ale povedlo z lakušníků vymotat a pochopitelně dostala svobodu.
O kousek dá je zase pěkné místo, kde voda proudí poměrně rychle a tak do podlouhlého oka nahazuji z horní strany, abych mohl návazec pozvolna spouštět a muška se dostala do zorného pole sbírající ryby jako první. Vydutí pod muškou značí, že ryba nástrahu sice zaregistrovala, ale zřejmě nedobrala, opatrně se tedy snažím mušku nasměrovat lehkým popotažením ke kraji oka, abych ji mohl nenápadně zvednout, při zabrázdění ale přichází prudký atak a už vodím slušného duháka. Hned po záseku vyskočil nad hladinu ve spršce blýskavých kapek, vzdušnou akrobacii opakuje tak často, že je snad víc nad hladinou než pod ní. Kupodivu nemá tendenci zajed do porostu a bojuje o svobodu uprostřed volného prostoru mezi porostem, je to opravdu pěkná ryba a souboj si docela užívám. Jenže aby všechno nešlo tak jednoduše, najednou se rozjel do strany a navázal dalším efektním skokem, který si však špatně vyměřil. Nebo naopak víc než dobře? Prostě opadl na koberec lakušníku a než se k němu stačím přiblížit, několika pohyby se do něj zavrtává. Vzápětí se vrací na střed oka a opakuje ještě sérii několika výskoků. Jenže návazec a šňůra jsou provléknuty mezi odolnými výhonky rostlin a tak stačím jen jednou, dvakrát povolit a udržovat kontakt, potom následuje nenáviděný praskavý zvuk, který oznamuje konec. Ryba si odnáší miniaturní trofej, já smotávám šňůru a brodím ke břehu. Kdepak, po tomhle je opravdu čas jít na oběd…a odpoledne to samozřejmě zase půjdeme zkoušet dál. Ale to už by bylo zase jiné povídání… Prostě, i když se nedaří tak, jak si rybář představuje a plánuje, stejně stojí za to být u vody a pokoušet vrtkavou Paní Štěstěnu, nemyslíte?
