Tentokrát jsem se vydal na řeku Ohři, která se konečně také dočkala úseku s režimem „Chyť a pusť“. Podle názoru některých rybářů to byl počin více než záslužný, najdou se však i odpůrci tohoto vyčlenění části revíru z běžného způsobu lovu. Jak se volba osvědčí a zda bude opravdu smysluplná, to ukáže teprve čas, v průběhu první sezóny je na nějaké hodnocení pochopitelně ještě příliš brzo. Několik návštěv mám už za sebou, stejně tak mnozí z mých rybářských přátel, kteří se tomuto úseku občas věnovali, takže bych se rád podělil o zkušenosti, které jsme tu nasbírali za první část letošní sezóny. Pro mnohé zůstává zavedení takového režimu něčím snad trochu nepochopitelným, ale revíry obdobného typu fungují již dlouhou dobu v zahraničí a ani u nás nejsou již dávno výjimkou.
Pochopitelně ani revír režimu „Chyť a pusť“ není zárukou toho, že si vždy zachytáte k úplné spokojenosti a ulovíte trofejní ryby, šanci tady ale určitě máte a zatím se všem, s kým jsem při (nebo po) návštěvě revíru jevily výsledky jako velmi slibné. Jedná se o poměrně krátký úsek v těsné blízkosti města Žatce, není tedy velký problém s ostrahou a rybářská stráž se zde opravdu objevuje hodně často. Co se týče charakteru řeky, ve spodní části je jedná po poměrně klidnou vodu, pomaleji táhnoucí, pořádně tady zabrodit není zrovna jednoduché. Kromě lososovitých ryb se v nadjezí vyskytuje i všudypřítomný kapr, cejn a bílá ryba, pstruhy se tady ale podaří také poměrně snadno najít. Druhá věc pochopitelně je, přimět ryby k záběru, to ale není vlastně jednoduché nikde. Své štěstí můžete vyzkoušet i o kus výš na proudnějším úseku, nebo třeba nebo pod dalším jezem, který je současně i horní hranicí úseku. Tady je ještě poněkud obtížnější brodění, ale pěkné ryby se tu chytily i dříve, Osobně jsem byl i svědkem dlouhotrvajícího souboje pstruhaře s pořádným sumcem – albínem na lehoučký vláčecí prut. Tenkrát z něj vyšla vítězně ryba, o několik dnů později ale prý lovec dorazil s mnohem důkladnějším vybavením a byl úspěšný. Úlovek sumce na pstruhové vodě je sice určitou raritou, ale zase ne takovou, jak vy se mohlo na první pohled zdát. Díky upouštění sníženou střední klapkou na přehradě se při vysokém stavu vody nějaký ten sumec do pstruhové sekundárky prostě dostane, při svém nápadném zbarvení potom pozornosti rybářů často neunikne. Ale spíš se tu připravte na potěšující úlovek duháka nebo pstruha potočního, ryby přece jen nejsou na tomto úseku tak ochytané a zkušené, jak tomu na některých populárních vodách bývá.
Navečer za teplejšího počasí (lehké přepršky během dne rybám v apetitu rozhodně nevadí) se můžete dočkat Vytoužených koleček na hladině, ryby braly poměrně důvěřivě napodobeniny chrostíků i v poměrně značné velikosti, ani jednoduché chmýřenky ale nebyly zcela neúčinné. Proudnější úseky umožňují i lov na mokré mušky a nymfy, i velké ryby nepohrdnou ani menšími sousty, hodně zde však záleží na prezentaci nástrahy a především v klidnějších pasážích je třeba pohybovat se skutečně opatrně a volit častěji raději delší hody. Při lovu s lurami a strírmy se mi občas stalo, že ryba sledovala nástrahu až do mé bezprostřední blízkosti, opatrně provedla několik jemných ataků na mušku a teprve při zoufalém zakroužení nástrahou kolem sebe s přerušovaným zrychlováním a poškubáváním zaútočila důrazněji. Co ale fungovalo poprvé, nebylo vždy účinné při dalších návštěvách revíru. Situace se mění i v průběhu dne, složení potravy ryb pak průběžně v průběhu sezóny, navíc ryby prostě mají své nálady a nastanou i momenty, kdy řeka dokáže v člověku vzbuzovat dojem totálně vychytané strouhy, někdy zase jeden pomalu nechce věřit, že je tady těch oploutvenců tolik. Také drobné detaily v provedení nástrah i ve stylu jejich vedení bývají někdy tím úplně nejdůležitějším a rozhodujícím faktorem, nelze zapomenout ani na záhadnou a těžko předvídatelnou Paní Náhodu, která k rybařině neodmyslitelně patří. Prostě s každou povolenou technikou můžete tady i jinde na řece zabodovat, nebo si také jen lámat hlavu nad tím, proč ten rybář o pár desítek metrů dál má každou chvíli záběr a vodí rybu, zatímco vy se snažíte ze všech sil a výsledek je nevalný. Prostě bez trpělivosti a správného „čtení vody“ to nemusí být snadné opravdu nikde.
Nevyšlo mi to podle plánu a tak stojím pod horním jezem až v pokročilých dopoledních hodinách. Ale prokysličená táhnoucí voda, lehce zatažená obloha a poměrně setrvalý nízký průtok pořád nevypadají, že by se něco nemohlo podařit. Letos to asi s průtokem už jiné nebude, zimní období nám prostě chudou sněhovou nadílkou zřejmě trochu zkomplikovalo i tu rybařinu, nechranická přehrada není ani pořádně zaplněna a proto odtéká opravdu málo vody. Takže se vydávám pod horní jez, kde nahazování mušek sice nebude snadné, ale volím switchový prut, který mi umožňuje házet poměrně těžké nástrahy i v situaci, kdy za sebou nemám mnoho volného prostoru. Při vedení jigů s poměrně vekou hlavičkou cítím občas i kontakt se dnem, musím často odstraňovat z háčku řasy a další vodní porost, tady bych ale měl najít i nějakou rybu, která se snad k útoku na nástrahu odhodlá. Jenže jediným výsledkem je několik utržených jigů a malý okoun, který se přivěsil na stříbřitý atraktor. Ale nebávám se odradit a i když sluníčko pěkně pálí, zkouším dál své štěstí. Agresivní záběr těsně u břehu přináší jen malého, pěkně vybarveného duháka, jdu tedy o kus níž a tady už mohu (ačkoli vratké kameny na dně mi brodění rozhodně neusnadňují) nahodit i mnohem dál od břehu. Tenhle úsek ale moc dobře neznám, takže hledám hlubší jámy, kde by ryby mohly stát.
Jenže prvního záběru se dočkávám až po tom, kdy se mi nepodařilo nahodit šňůru do požadovaného místa a rychle ji stahuji, abych zbytečně neuvázl. Ryba se hned vypnula, proč to ale v mělčích pasážích nezkusit pořádně prochytat? Takže přicházejí na řadu nezatížené menší strímry, jeden úplně černý a jeden hodně blýskavý, se zlatou lametkou. Netrvá to dlouho a vodím docela pěkného potočáka, o kousek níž registruji sebrání z hladiny, než se ale odhodlám k „přezbrojení“, umiňuji si, že počkám na další aktivitu na hladině. Kdepak, ještě, že jsem zůstal u těch strímrů, další záběr na sebe nenechal dlouho čekat. Tentokrát je to větší duhák, hned po záseku vyskočí divoce nad hladinu a „vzdušnou akrobacii“ provozuje během celého průběhu zdolávání. Pěkně stavěná ryba, do čtyřiceti mu scházejí jen dva centimetry, ačkoli vím, že jsou tady i mnohem větší ryby, i tak mám velkou radost z první zdolané ryby. Zanedlouho se dočkávám několika dalších záběrů v blízkosti vlajících porostů vodních rostlin, zaseknut se mi ale nedaří ani jednu z ryb.
Žízeň a chuť na něco k zakousnutí mě vyhání z vody, doplňuji energii a vracím se na původní místo, respektive o kousek níž. Ze spodní části revíru přichází kolega (první, kterého jsem tady potkal!) a ukazuje mi na „chytrém telefonu“ svůj úlovek, pěkně stavěného duháka. Ten údajně měřil něco přes šedesát centimetrů a vzal si velký strímr, vedený pomalu s lehce potápivým návazcem. To mi dodává chuť k dalšímu lovu a dál trpělivě nahazuji i do poměrně mělkého proudu. Těším se na úder do nástrahy, ale další záběr stále nepřichází. Pomalu postupuji dolů po proudu a prohazuji mělké tahy i hrany hlubších úseků. Nedaleko se ukázalo zavlnění hladiny, proto se snažím kousek nad toto místo poslat svůj strímr, který se pohybuje v horní části vodního sloupce. Pokouším se ho vést co nejpřesvědčivěji a přitažlivým chodem nástrahy nějakou zvědavou rybu zmást. Ale pořád tahám jen samou „vodní zeleninu“, které je v těchto místech opravdu dost. Trpělivost prý přináší růže, proč by tedy nepřinesla i záběr nějakého pěkného pstruha. Možná zbytečně málo přisekávám lehké kontakty s tím, že jsou to zase jen řasy a kameny, trochu se mi to vymstilo, při jednom takovém popotažení (tomu se prostě zásek říct nedalo) se nad hladinu vyhoupl pěkný bolen, kontakt s háčkem nástrahy ale netrval dlouho a bylo po všem. Konečně cítím výraznější odpor a tentokrát zasekávám dostatečným způsobem. Na konci návazce se něco neurvale snaží zbavit háčku, opatrně se snažím svého soupeře zdolávat, ale po několik minut trvajícím napínavém přetahování zjišťuji, že je to zlatavý kapřík, podseknutý za kořen hřbetní ploutve. I tak není snadné rybu dostat ke břehu a zbavit háčku, rozbušené srdce se už dávno uklidnilo a jen se divím, že tahle ryba stála v silném proudu na mělčině. Je pěkně stavěný, žádná koule ze stojaté vody, ale na kapry jsem tedy opravdu nepřišel. Navíc takhle zaseknutá ryba je spíš náhoda a ačkoli i kaprů jsem na muškařské náčiní pochytal na téhle řece dost, tohle prostě ani nebyl regulérní záběr, o tom není pochyb.
Jdu do nadjezí a snažím se na klidné hladině najít nějakou sbírající rybu, už mám plné zuby házení se sedmičkovým prutem, přece jen to není nic, co by mě bavilo po celý den. Switchový prut lze totiž používat i pro jednoruční házení, stejně bych ale rád „přezbrojil“ na suchou mušku. Sedím na břehu, přede mnou defilují labutě, kterých je tady opravdu dost, vyhlížím nějaké to sebrání a v ruce už mám lehký prut s navázanou napodobeninou jepky, doufám, že co nejpodobnější těm, které se na hladině občas objevují. Ale hladina zůstává jako zrcadlo, jediné zčeření je občas vidět od ptáků, kteří miniaturní hmyz z hladiny sbírají. Ale asi budu muset počkat, jestli to bude lepší navečer. Natahuji se tedy do vyhřáté trávy a odpočívám, sundal jsem ze sebe neoprénové brodicí kalhoty a jen tak se spokojeně povaluji. Není přece důležité bez přestávky švihat vodu, i takové idylické chvilky k muškařině určitě patří.
Najednou se z ničeho nic sešeřilo, zvedá se vítr a čeří hladinu. Změna počasí přišla nečekaně, dokonce se prudce ochladilo, ale začíná se objevovat třepetavým letem charakteristický chrostík ve stále větším počtu. Na obzoru se objevila i černá stěna blížících se mraků, ještě to ale půjdu zkusit, co když právě teď se pstruzi začnou víc zajímat o mé mušky. Aktivita se ale nijak výrazně nezvýšila, ačkoli po hladině se pohybují světlí chrostíci a říkám si, že v autě přece mám věci na převlečení, počkám tedy na první kapky, pokud nezačne pršet moc, budu to zkoušet i v dešti. Zatím z oblohy spadlo jen pár kapiček, poryvy větru jsou čím dál tím silnější, ale kromě zvědavých kachen, které brázdí vytrvale řeku a občas na mě vystrkují zadky, když v mělčích místech hledají něco pod hladinou, se nic výrazněji neprojevuje. Konečně se pár vytoužených koleček objevilo, o moji mušku ale ryby zájem nejeví. Navazuji tedy napodobeninu pupy a na přívěs velkého tmavého pakomára, zřejmě to byla správná volba. Netrvá to dlouho a cítím razantní zatažení, zásek sedí. Ryba okamžitě vyráží směrem ke druhému břehu, bere si nekompromisně šňůru metr za metrem, netroufám si ji ani nijak důrazněji brzdit a čekám, že po dlouhé době přijde zase jednou podkladový materiál do oček. Nejen do oček, několik metrů ještě vyjelo ze špičky, najednou ale ryba změnila taktiku a rozjíždí se směrem ke mně. Zvedám špičku prutu a levačkou stahuji backing a následně i šňůru pod nohy, zatím se mi vcelku daří kontakt udržet. Několik metrů ode mne ryba ale provádí další otočku a znovu se vydává na střed řeky. Povoluji a jen lehce brzdím šňůru rukou, znovu se dostává podklad do oček, tentokrát ale je tady problém, kterého jsem se obával. Pletená podkladová šňůra se při stahování nějak pokroutila a očky se teď prodírá zašmodrchaný uzel, který se každým náporem ryby ještě utahuje. Jako děsivá kulisa se ozývá důkladné zahřmění, v dáli se zablesklo a bouřka se nekompromisně blíží. Motanec úspěšně pronikl očky, ryba si ze mě vyloženě dělá legraci, teď zase nečekaně vyrazila směrem ke mně. Nezbývá, než celou akci zopakovat. Levačkou stahuji volné smyčky, pro jistotu mám šňůru pod ukazováčkem pravé ruky a jsem připraven na další eskapádu. Zbývá navinout šňůru do cívky navijáku a souboj bude pokračovat s využitím citlivé brzdy, což mám mnohem raději než tohle přetahování „z ruky“.
Soupeře jsem pořádně ještě stále neviděl, podle způsobu boje bych hádal na velkého potočáka, už není příliš daleko ode mě, hladina se občas zavlní, tohle vypadá ještě na dlouhou dobu. Jenže náhoda (a moje nepozornost, to nepopírám) prostě celou situaci vyřešila jinak. Ryba se neočekávaně potřetí vydává na únik a než stačím uvolnit smyčku šňůry, která se zachytila za nožku navijáku, už je tah příliš silný, nezbývá mi než sklonit prut špičkou až ke hladině, než ale tu proklatou motanici uvolním, ozývá se jen suché lupnutí a mám chuť praštit prutem do vody. Taková školácká chyba! Koncová pupa je pryč, ryba si odnesla trofej a já mám trochu divný pocit. To jsem tomu tedy dal, říkám si v duchu, i mnohem silnější slova používám. Nakonec vymotávám celou šňůru a pomocí špičky bezprotihrotového háčku na velkém strímru rozmotávám trpělivě (ale ještě se mi nějak klepou ruce) ten chuchvalec na backingu. Aby té smůly ale nebylo málo, v momentě, kdy už mám uzel skoro rozvázaný, cítím náraz ve šňůře a než se mi podaří provést opožděný pokus o zásek, další ryba je pryč! Dost, končím, dnešní den se mi vážně nedaří a zahřmělo mnohem blíž. Balím, cestou k autu celkem slušně ještě stačím promoknout, prut jen rozložím a hodím do kufru, tohle je pro dnešní den konečná, jen počkejte příště, tečkovanci! Já se vrátím a bude to jinak. Stejně ten výlet ale měl něco do sebe, uvědomuji si cestou domů…
