Zahájení sezóny bylo pro mě trochu rozčarováním, těsně před tak dlouho očekávanou druhou půlkou dubna se počasí výrazně zhoršilo a předpovědi strašily dokonce prudkým ochlazením v kombinaci s vytrvalým deštěm. Nakonec to sice nebylo tak zlé, ale nedostatek vody, zaviněný především minimálními srážkami a chudičkou sněhovou peřinou byl přece jen hodně znát. Ale ani ranní chlad a mraky na obloze mě nakonec neodradily, už jsem sezónu začínal i za méně příznivých podmínek
Na šestou se v neoprénových brodicích kalhotách vydávám vstříc štěstí a nevypočitatelné náhodě, ryby budou odpočaté. V minulých dnech je výrazně teplejší počasí už snad dostatečně probralo z poklidu, ve kterém strávily odpočinkové zimní období. Díky tomu, že začátek sezóny tentokrát vyšel doprostřed týdne, není u vody moc lidí, což je vždy příjemný faktor. Zřejmě ani neproběhlo ve větším měřítku vysazení těch tradičních „obětních“ duháků a tak ti, kteří prahnou po úlovku za každou cenu, se vydali někam jinam. Znáte to přece jistě také, jakmile se někde vysadí mírové a větší ryby, bývá najednou u vody „lovců“ jako much a tak doufám, že se mi spíš podaří ošálit některou z ryb, které ve vodě již jsou několik sezón a mohou tak být opravdu důstojným soupeřem.
Jenže ačkoli nabízím nejrůznější vzory, nemám doslova ani záběr. Po více než hodinovém prohazování jednoho z mých oblíbených míst nejrůznějšími technikami zůstávají moje mušky nepovšimnuté a vydávám se tedy dál po proudu. Tady se dávám do řeči s kamarádem, který tenhle úsek zná jako své vlastní boty. I přes pokročilý věk brodí v táhlém proudu a věří, že se záběru pěkné ryby oba určitě dočkáme. A pokud ne dnes, tak příště, hlavně, že už to konečně po té zimní pauze zase začalo. Jeho optimismus se přenáší pozvolna i na mne, vzpomínáme na zahájení dávno minulá, někdy to sice bylo výrazně lepší, někdy jsme ale i v půli dubna odcházeli od řeky s pár nanicovatými záběry. I já to s pokročilejším věkem přijímám jako realitu, vždyť co by to bylo za rybaření, tahat hned na začátku sezóny rybu za rybou…ačkoli, ne že by mi alespoň nějaký ten záběr nedodal trochu tak potřebné vzpruhy. Nakonec brodíme oba pod hlubokou jámu a zkoušíme nabízet tečkovaným krasavcům své výtvory z peří, lametek a jiných prapodivných materiálů. Konečně! Konec šňůry se pohnul ve směru proti proudu, přisekávám a vodím první rybu sezóny. Není to žádný obr, ale bojuje statečně, zdolávání netrvá dlouho, ani podběrák nebude potřeba, stejně podle nepsaného letitého rybářského zvyku a tradice dostane svobodu, vždyť v posledních letech si vezmu opravdu jen občas nějakého toho duháka nebo sivena, potomci a lipani mají u mě svobodu zajištěnu již dopředu. Je jich čím dál tím méně a tenhle trend se, díkybohu, rozšířil docela dobře i mezi těmi, kteří do puškařského cechu přibyli teprve nedávno. Vždyť rybářů přibývá stále víc a víc, myšlenka na to, abychom rybě poskytli šanci nadělit radost i někomu dalšímu je opravdu rozumná a…dost filosofování, tyhle úvahy patří k těm, které by si měl každý probrat sám se sebou a svým svědomím. První obecňák dostává tedy pochopitelně svobodu a jako hnědozlatý blesk mizí v proudu.
Zůstávám na místě, protože ale téměř při každém náhozu musím u mušek odstraňovat zelené řasy, volím raději nezatížené mokré mušky a nechávám je pouze lehce přitopit. A je to zřejmě správné řešení, během chvíle se dočkávám dalšího záběru. Tentokrát je to větší ryba, odpor ale její velikosti nějak neodpovídá. Podebírám duháka, který má ke čtyřiceti centimetrům, ploutve mu však nedovolily důstojně bojovat, jsou totiž částečně složeny jen z chatrných svazků zbývajících paprsků, místy chybí takřka úplně, prostě čerstvě vysazená ryba, která vyrostla v dost špatných podmínkách. Ano, mohl bych napsat, že jsem ho pustil a popřál mu brzké zotavení a dosažení trofejních rozměrů, přiznávám však, že nakonec ale trápím jeho trápení a ukládám ho do košíku. Slíbil jsem své (už šestaosmdesátileté) máti přivézt rybu a tak se na mě snad Svatý Petr za tenhle čin zlobit nebude.
Když už jsem zmínil svoji maminku, zasloužila by si jistě ode mne velké a rozsáhlé poděkování za neskutečnou (a mnou v mladých letech bohužel nedostatečně oceněnou) podporu, kterou mi zejména v mých rybářských začátcích věnovala. Až po letech jsem si uvědomil, kolikrát mi poskytla příležitost k rybaření a ochotně mě vozila na občas docela nesmyslná místa, kde jsem toužil nahodit. V dobách více než dávných mě mnohokrát zavezla k potoku, u nějž jsem trávil svá učednická léta puškařská, probíjela se s otravným klukem nástrahami polních cest a potom trpělivě čekala v nastupujícím večerním dusnu, kdy komárů na člověka útočily celé krvežíznivé mraky, ale já žadonil a domů ještě nechtěl. A následně mi i ulovené ryby připravovala coby ocenění mého rybářského „umění“, vždycky mi nabídla ty nejlepší kousky a sama se trápila občas i s vybíráním kostí z tlouště. Jen tu sardelovou pastu, kterou s oblibou na všechny rybí pokrmy používala, tu jsem vždycky nenáviděl a nikdy v sobě nenašel odvahu se o tom nějak zmínit. Dodnes nezapomenu jednoho z mých prvních opravdu velkých lipanů, kterého jsem snad půl hodiny trpělivě zkoušel přesvědčit, aby vzal nabízenou suchou mušku, nakonec jsem ho dostal poté, co jsem návazec zatížil malým bročkem a tu samou mušku poslal rybě kdesi ve vodním sloupci. Vlastnoručně uvázaná Black Zulu cestovala kdesi v proudu, najednou se šňůra pozastavila a já provedl něco mezi popotažením a zásekem, u dna se převalil stříbrný stín a v prutu jsem cítil odpor ryby. Tenkrát byl lov na nymfy spíš jen hudbou budoucnosti, pokud ale ryby nechtěly brát hmyz z hladiny a mokré mušky se nedostaly dostatečně hluboko, tahle metoda fungovala docela dobře. Podotýkám, že tenkrát byly bročky na návazci povoleny a staly se časem zcela běžnou praktikou, tak jako dnes slouží k zatížení mušek hlavně tungstenové hlavičky a zátěž přímo v tělíčku. To jsme zase tenkrát neznali my, nějaký ten ovin měděným drátkem nebyl na zatížení mušky příliš znát.
Ale zpátky k letošnímu zahájení, od kterého jsem trochu odbočil. Pomalu se skrz roztrhané mraky prodírá sluníčko, moc sice nehřeje, ale hned všechno vypadá veseleji. Ale aktivita ryb opět spadla na minimum, snad hodinu nahazuji v jindy tak úspěšném hlubokém proudu a tišince pod ním, kdepak, ani drbanec. Nakonec brodím ke břehu, přece jen takové procházení v proudu dá člověku docela zabrat a nějak jsem z toho přes zimu vyšel…nechávám v proudu jen tak plandat mušky, záběr přichází samozřejmě v tu nejméně vhodnou chvíli a sotva na kluzkých kamenech vyrovnávám rozhozenou rovnováhu. Ryba se chvilku brání tahu vlasce, bez záseku ale háček zřejmě moc pevně nesedí a tak se při prvním výskoku vypíná. Zkouším tedy ještě chvíli nabízet mušky v mělkém proudném úseku a trpělivě snad po každém náhozu sundávám zelené řasy, nakonec jsem se dočkal ještě jednoho opatrného záběru, ale ryba hned padá. I tak je to hned veselejší, nakonec plánovanou svačinu odkládám a jdu dál směrem po proudu. Středem řeky se při malém průtoku docela dobře brodí, ačkoli kameny jsou kluzké a záludné. Ale míst, kde by mohla stát ryba je díky nižšímu stavu přece jen výrazně méně. Snažím se nahazovat na větší vzdálenost, protože pstruzi dobře vidí a v těchto místech je vody jen tak do výše kolen, prohazuji jamky za balvany a konečně se dostávám k hlubokému tahu u levého břehu.
Protože se mi stále nechce končit, vyrážím do nedaleké hospůdky, po příjemném obědě pak jdu na pomaleji táhnoucí úsek a zkouším štěstí s tmavým strímrem, tahám ale jen samou „zeleninu“ ze dna a záběru se nemohu dočkat. Takže šlapu o kus výš, snažím se prolomit apatii ryb s nymfami v peřejkách, tady sice zahlédnu i nějaké to kolečko od sbírající ryby, dnes to ale nebude žádná sláva. Občas nějaký ten titěrný hmyz plave, ryby ale ke hladině prakticky nestoupají a ani o mé nástrahy nejeví zájem, ačkoli jsem pohotově „přezbrojil“ i na suchou mušku a zkouším je vyprovokovat. Nakonec navazuji v posledních letech hodně opomíjené mokré mušky, zásoby v krabičce mi nějak prořídly, budu si muset občas sednout k vázání. Ale jen mi ubyla nutnost odstraňovat řasy z háčků, jinak je vše pořád nastejno. Nevadí, třeba se aktivita ryb zvýší, nevěřím, že by tady nebyly. Hlásí se nutnost odložit nadbytečné tekutiny, brodím tedy pomalu ke břehu, stejně mi to ale nedá a ještě nahazuji kousek pod sebe, jen tak, aby šňůra neoschla, jak se říká. Těsně u břehu smotávám poslední metry na naviják, ty „náhody na poslední chvíli“ jsou až legendární, ale opravdu, na mou duši, záběr těsně pod nohama opravdu přišel, ryba však jen provede několik výpadů u dna a vypíná se, zásek zřejmě nebyl dost důrazný. Na to, že k záběru došlo v těsné blízkosti břehu, byl odpor docela slušný a možná nástrahu už nějakou dobu sledovala, někdy tak ryby vyjedou i do opravdu velmi mělké vody. Teď už ale mohu jen spekulovat o tom, jaká asi byla, je pryč a já dostal zase alespoň malou dávku toho potřebného povzbuzení.
Vydávám se po břehu na úsek pod jezem, ve středu řeky vidím zabrozeného kolegu, sem by se nás ale vešlo ještě třeba pět, nebudeme si tedy určitě nijak překážet. Počasí se pořád nějak nemůže ustálit, chvíli pofukuje a potom zase vyleze sluníčko a v neoprénových brodicích kalhotách se začínám potit, prostě od začátku sezóny se asi jiné počasí ani čekat nedá. Jakmile vidím zavalení za nástrahou a cítím lehký, ačkoli nezaseknutelný kontakt, moje soustředění opět patří nástrahám a snažím se je vodit co nejvěrohodněji. Jenže vysvětlujte to rybám, ty si prostě dělají, co se jim zlíbí. Takže zase nějakou dobu ani ťuk, moje pozornost se přenáší na kolegu, který vláčí ze břehu a používá opravdu důkladní nástrahy, létají mu až někam za polovinu řeky, snad to nezaměří mým směrem. Ale jako bych nebyl vidět, systematicky řeku prohazující pán prostě buď opravdu hůř vidí, nebo se mě snaží tak trochu vypudit, teď už přistávají jeho třpytky v mé těsné blízkosti. Sice nejsem přítelem rozbrojů a jindy bych snad i vyklidil „bojiště“, tohle mi ale přijde trochu bezohledné a tak se ozývám s dotazem, zda o mně ví a hází takhle schválně. Pohotová odpověď mě nenechává na pochybách, že v tom nějaký úmysl byl a koupit přílbu si na jeho doporučení tedy rozhodně nepůjdu. Tady se mi na jeho břeh přebrodit nepodaří a řešit situaci na úrovni pěstního souboje ani nijak netoužím, docela mi ten pěkný den dokázal otrávit a zkouším ho aspoň vyfotit tak, aby byl na fotce k poznání. Ale na tohohle pána to neplatí, je mu asi jasné, že fotka není žádný důkaz a argument, prostě jede podle posledních trendů (které se, bohužel, často začínají přenášet i do rybařiny), tedy ve stylu ostrých loktů a využití všeho, co je povoleno, na maximum.
Už se pomalu chystám (a opravdu se mi do toho ústupu nechce, připadá mi to ponižující a zbabělé) vybrodit a jít někam jinam, když tu razantně zasekává a následně spolehlivě visí někde na dně. Musím přiznat, že nějakou takovou změnu situace jsem si v duchu přál a teď po očku sleduji, jak se s nastalým, problémem vyrovná. Je vidět, že si nástrahy cení a trhat se mu rozhodně nechce. Tady ale určitě nezabrodí tak, aby mohl třpytku vyprostit, nic jiného mu tedy asi nezbude. Uvidíme, říkám si a v duchu se omlouvám svatému Petrovi, že jsem ho o něco podobného (napadaly mi i horší scénáře, proč to nepřiznat) v duchu žádal. Ale kdyby si to ten chlapík doopravdy nezasloužil, třeba by to rybářský patron takhle nezařídil. Navíc celá legrace ještě neskončila, možná se mu uvízlou nástrahu ještě vyprostit opravdu podaří. Pobíhá po břehu a zkouší to z různých úhlů. Nakonec se odhodlal ke kroku, kterým mohl možná všechno vyřešit, jenže svůj styl nezměnil a po oslovení „Hele, vole, ty tam ve vodě…“ se dozvídám, že by bylo víc než žádoucí, abych se ze své pozice pokusil jeho drahocennou rotačku uvolnit. Kouzelné slovíčko, které mi vtloukali do hlavy už od dětství, to se nějak v takto formulované výzvě (ne žádost to opravdu nebyla, spíš takový lehce skrytý rozkaz) samozřejmě nevyskytuje a tak po krátkém zaváhání (jo, jsem měkkota, ale tohle bylo na mě opravdu zbytečně moc) odpovídám s tím, že prostě někdo by měl nosit k vodě ochrannou přílbu proti létajícím třpytkám, zatímco jiní by se měli vybavit nafukovacím člunem nebo v sobě najít kuráž a vstoupit do vody jen v tom nejnutnějším a že záchranná akce z mé strany se prostě konat nebude. Dozvídám se něco zajímavě formulovaných údajů o rybářské solidaritě a nepochopeném přátelském žertu v kombinaci s nabídkou důkladného nakopání do libovolné části těla v případě příštího setkání, vyražením kompletního chrupu a rozlámáním prutu na úplně nejmrňavější kousíčky. Takže nakonec pokračuji dál kolem vody zase¨docela vyrovnaně s tím, že spravedlnost asi opravdu občas funguje a mlýny rybářských světců jsou v pohotovosti. Vycházku končím asi za hodinu, sice jsem ještě minul pár záběrů, ale vcelku už není o čem mluvit. A příště se vydám na nově zřízený úsek s režimem „Chyť a pusť“, takže vám o tom zase něco napíšu…
