S příchodem května začalo teplé počasí, které není úplně typické pro tento měsíc. Oteplení přivedlo k aktivitě hmyz a moje myšlenka byla, že by mohlo probudit i ryby. Pro první vycházku jsem si vybral říčku Lynn Creek, která teče kousek od našeho domu. Snažil jsem se najít na internetu nějaké informace, bohužel bez úspěchu. Proč to ale nezkusit, když je to tak blízko, že? Vyrazil jsme v pozdním odpoledni, vybaven běžnou pstruhovou výbavou kterou používám i na českých vodách. Při příchodu k vodě jsem zjistil nemilou věc a to, že úsek řeky kde jsem chtěl začít, je celý oplocený a probíhají zde nějaké stavební úpravy. To mě však nevyvedlo z míry a pokračoval jsem dolu po proudu. Říčka je široká kolem 15-ti metrů, s křišťálově průzračnou vodou. Začínal se i rojit hmyz a tak moje očekávání bylo víc než velké. Prozatím nebyla vidět žádná hladinová aktivita tak jsem začal s nymfou. Trochu nezvyk používat při nymfování jen jednu mušku, ale co se dá dělat. Prošel jsem s nymfou asi půl kilometru dlouhý úsek. Bez jediného záběru. S ubývajícím světlem přibývalo i hmyzu, kolečko od ryby však žádné. Zkusil jsem jak proudnou část, tak několik hlubokých tůni. Bez jediného záběru. Za šera jsem lov ukončil a vracel se domů, s myšlenkou že příště zkusím určitě jiný revír.
Při procházení státních rybářských stránek jsem narazil na odkaz s informacemi o vysazování. Pro veškeré revíry kam nasazují pstruhy duhové se zde uvádí kdy proběhlo nasazení, kolik se dalo ryb a jaká byla průměrná velikost. Vysazování probíhá přibližně každé dva týdny a velikost ryb je vyloženě pánvičková - kolem 20-ti dkg. Mezi jezera která se na jaře osazují pstruhy duhovými patří i Rice lake, které mám nejblíže od domova. Po předchozích zkušenostech jsem raději zvolil všední den. poslední nasazení proběhlo v pondělí - vysazeno bylo 1500 kusů pstruhů. To si přeci musím zachytat i kdybych nechtěl. Podobnou myšlenku mělo asi víc lidí, protože na jezeru jsem rozhodně nebyl sám. Lidí však bylo daleko méně než při první, nedělní výpravě. Vcelku jasné počasí mě přimělo začít s potápivou šňůrou a černou lurou. Hned na třetí nához jsem zdolal prvního kanadského duháka. Většina rybářů zpozorněla, zřejmě to úplně nebralo. Po dalších pár náhozech mi padá další ryba a to už to jeden muškař nevydržel a šel sondovat informace. Poradil jsem mu černou luru a pokračoval v chytání. Pán měl za zády netrpělivou manželku, která kamsi chvátala, ale i tak to ještě na pár hodů zkusil. Měl záběr, ryba mu sice spadla, ale evidentně byl spokojen. Převážná většina rybářů chytala na těžko nebo plavanou na červy nebo pstruhové těsto. Vybavení s kterým bych u nás já nešel ani na štiku. Za celou dobu jsem viděl vytáhnout jedinou rybu. Na to že bylo 3 dny po nasazení jsem čekal trošku lepší chytání. Další hodinka chytání u dna už nepřinesla záběr, tak jsem zkusil změnit taktiku a nasadil plavoucí šňůru. Pár ryb se ukázalo, ale o mušku nulový zájem. Na poslední hodinu jsem se vrátil opět k potápivé šňůře a měl ještě jeden záběr, opět mi ale ryba spadla. Ryby sice byly čerstvě nasazené ale i za těch pár dní evidentně hodně vychytané a popíchané. Během chytání a střídání mušek jsem udělal zajímavou zkušenost a to tu, že všechny záběry byly na lury bez jakýchkoliv lesklých prvků jako jsou lametky nebo kovové hlavičky. Jezero jsem v květnu navštívil ještě několikrát, ale scénář byl vždy víceméně podobný, spíše horší. Neskutečné, jak rychle po nasazení dokázali rybářijezero vychytat. Jedna příhoda však za zmínku stojí. V podvečer jsem vyrazil s kamarádem na jezírko, trochu si orazit po práci. Už když jsme přišli, všimli jsme si na stromě sedícího orla bělohlavého - majestátné zvíře. Rybám se moc nechtělo a neprojevovaly ani hladinovou aktivitu. Až těsně před soumrakem začal na jednom místě sbírat pstruh. Okamžitě jsem převázal na suchou mušku s tím, že ho zkusím chytit. Než jsem však stačil udělat první hod, pstruha sebral orel. Neskutečná rychlost a pěkný zážitek na závěr dne. Někdy člověk ani nemusí nic chytit.
V druhé půli měsíce jsme si s přítelkyní udělali výlet do Whistleru, který je vzdálen něco přes 100 km. V zimě slouží jako lyžařské středisko a v létě je to ráj sjezdových cyklistů. Také zde probíhaly některé disciplíny při zimních olympijských hrách. Hlavní lákadlo pro mě však bylo úplně něco jiného. Bydlí zde kamarád Marek, který je také muškař a je tam už nějakých 5 let takže má spoustu zkušeností s řekami a jezery v okolí. Dorazili jsme v sobotu dopoledne, kdy začínal místní festival outdoorových sportů. Marek mi řekl že je zde i muškařská expozice a pořádají soutěž v házení do dálky. Loni jí vyhrál a tak plán byl jasný, obahájit loňské prvenství. Berte to však s nadhledem, celá akce probíhala v přátelském duchu a šli jsme se hlavně pobavit. To nic nemění na tom, že jsme v soutěži skončili na prvních dvou místech. Nutno dodat že konkuence nebyla velká. Pro všechny účastníky byly připravené ceny, které se losovaly. Byl zde prut, muškařské šňůry a návazce, trička a čepice, na to že se neplatilo žádné startovné to bylo více než milé. Odpoledne jsme věnovali dalším atrakcím festivalu a prohlídce městečka. Když jsme se dosytosti nabažili všech atrakcí, vydali jsme se směrem k Markově domu. Marek byl na kole tak jel napřed a ještě přes rameno volal ať si cestou dáme pozor na medvědí exkrementy. V duchu jsem si pomyslel: "To víš že jo, medvěd ve vesnici. Za minulou výpravu jsem neviděl ani jednoho a to jsem u řeky strávil téměř 3 týdny." O tom že si nedělal legraci jsme se přesvědčili dost záhy. Jen co jsme se ubytovali, vzal nás na projížďku na kolech. Chtěl mi ukázat potok kde se třou pstruzi. Bylo to ještě v obydlené části vesnice. Stojíme na mostě a koukáme na pstruhy, když v tom zaslechnu podezřelý šramot na druhém břehu. Odlepím oči od vody a spatřím medvěda asi tak 15m od nás jak objímá strom v asi dvoumetrové výšce. Z vedle stojícího domu přichází majitel se psem a snaží se medvěda zahnat. Rychle vyklízíme most a pozorujeme z povzdálí co se bude dít. Medvěd slézá ze stromu a líným krokem se vydává pryč. Překračuje most kde jsme ještě před chvílí stáli a míří na golfvé hřiště. Golfisté jsou na to evidentně zvyklí, někteří ani nepřeruší hru. Jiní si udělají pár fotek a také hrají dál. I nu jiný kraj, jiný mrav. My pokračujeme v projížďce a kujeme plány na druhý den, který chceme věnovat muškaření na řece Birkenhead.
Na ryby vyrážíme hned ráno po snídani, čeká nás totiž poměrně dlouhá cesta až za městečko Pemberton. Dlouho jsme se neviděli a tak povídáme o všem možné, samozřejmě nejvíc o rybách. Cesta dobře utíká a přibližně hodinu jsme na prvním, nejspodnějším místě řeky. Plán je odchytat místo a přesunout se na další proti proudu.Naplánováno máme 4 nebo 5 fleků. Birkenhead je řeka napájená ledovci a tomu odpovídá barva vody - je modro zelená a lehce mléčně zakalená. Průtok je lehce nad stav ale to by nemělo vůbec vadit. Soukáme se do broďáků a připravujeme pruty. Oba si chystáme francouské návazce s nymfou. Hotovo, můžeme jít na věc. Marek se pasuje do role průvodce a ukazuje mi první dobré místo. Jestli tady nebude ryba tak snad nikde, říkám si v duchu. První duhák na sebe nenechá dlouho čekat. Posunujeme se trochu po proudu a prochytávám další jámu. Tam bez záběru. Lepší bude tůň prochytat z ostrůvku na druhé straně. Řeku jsme přebrodili kus proti proudu a tentokrát už chytáme oba. Má oblíbená nymfa pro Vltavu ve Vyšším brodu přináší dalšího duháka a dvě white fish - velice podobné naší podoustvi ale s tukovou ploutvičkou. Marek změnil nymfu za strímra a to mu přineslo slušného Cutthroata. Níž je řeka nechytatelná kvůli množství napadaných stromů a tak se vracíme k autu a přejíždíme na další místo. Podle slov kamaráda, by to mělo být nejlepší místo co zná a před několika dny tam jeho kolega chytil krásného Cutthroata kolem 60-ti cm. Cestou jsme tam sice viděli auto Markova šéfa ale prý to není moc velká konkurence. Auto už tam není a tak jdeme zkontrolovat, co nám tam nechal. Je tam hluboký proud, tůň a pod ní řeka zrychluje, mění se v peřeje a padá prudce dolu do kaňonu. Marek obsazuje proud a já tůň. Je zde padlý strom, pamětliv informací že velké ryby občas stojí pod těmito stromy hážu přímo k němu. Okamžitě přichází záběr a na prutě je větší ryba. V hlavě mi běží že jí hlavně nesmím pustit do peřeje, jinak je ztraceno. Po krátkém boji přivádním na mělčinu krásného Cuttroata. Na prvního v životě není zhruba půl metru špatná velikost. Zachutnala mu další klasický vzor pro naše řeky a to Orange Tag. Děláme pár fotek a rybu opatrně pouštím. Z tůně vydoluji ještě dva menší duháky a a chystám se přesunout kousek níž, kde se mi zamlouvá jáma za kamenem. Náhle za sebou uslyším "Je tam!" a vidím kamardádův prut ohnutý jako luk. Bohužel ryba záhy padá. Škoda, nebyla z nejmenších. Nedá se nic dělat, to k rybám patří. Zkouším tedy jámu za kamenem. A Orange Tag opět boduje, další Cutthroat, o něco málo menší než předchozí. Maximální spokojenost a nažhavenost na další místo. Na to musíme trochu dál po prašné cestě. Je to dlouhá tůň s pěknou hranou. Podle průvodcových instrukcí hážu nymfu na hranu a pstruzi na sebe nenechají dlouho čekat. Na asi 15 hodů jsem zdolal 5 duháků průměrné velikosti. Čas rychle ubýhá a tak se přesunujeme na poslední místo. Je hned u mostu a tedy je velká šance že už tam dnes někdo byl. Občas se tam chytí pěkný bull trout tak si nemůžeme odpustit ho minout. Bull se nekonal, ale ukončení v podobě duháka a Cutthroata taky není špatné. Je čas to zabalit a vrátit se do města a věnovat se i dalším aktivitám. Skvěle strávený den. Markovi děkuji ještě jednou zde, prostřednictvím článku za perfektní průvodcování.
Výrava na Birkenhead mě na nějakou dobu rybářsky ukojila, ale ne tak abych už v květnu na ryby nešel. Nemohl jsem si odpustit sdílet svoje fotky na Facebooku a tak se mi ozval jeden čech co je v Kanadě na stejném programu jako já, jestli bych někdy někam nevyrazil. Ve dvou je rybařina vždycky lepší a tak si dáváme sraz na Capilanu. Sice jsme ani jeden neměli záběr, ale Tomáš se jeví jako pohodář a tak se domlouváme, že o víkendu určitě někam vyrazíme. Protože informace jsou důležité, zašel jsem v pátek do oblíbených rybářských potřeb a zeptal se jaké máme možnosti. Vzhledem k tomu že early run coho lososů moc neprobíhá a pro jezerní muškaření nemáme loď, doporučuje nám prodavač ať vyrazíme do Chilliwacku na Vedder River. Je poslední víkend kdy se na řece může chytat a mohl by tam být ještě nějaký steelhead. Tento návrh se nám oběma zamlouvá a tak v sobotu ráno vyrážíme směr Chilliwack. Před chytáním se ještě musíme zastavit v rybářském krámě pro steelheads stamp - tato známka je povinná i když si steelheada nechcete ponechat. Známky vyřizujeme během chvíle a pak už nám nic nebrání se přesunout k řece. Začínáme u mostu, který tvoří horní hranici revíru. Vedder je řeka ledovcového typu, takže opět modrozelená až pychadelická barva. Beru si na zkoušku nový dvouruční prut s plavoucí skagitovou hlavou a potápivým návazcem. Tomáš svůj jednoruční mušák. Volíme větší mušky pestrých barev a hurá k vodě. Průtok je lehce pod normálem a viditelnost velmi dobrá. Poprvé házím dvouručákem přes proud a na konci driftu se mi zdá že jsem měl záběr. Na první hod? To snad ne! Totéž se opakuje i na další a třetí hod. I Tomáš hlásí drbance. Po chvíli zjišťujeme že pod mostem je hejno mini duháčků, kteří zuřivě atakují cokoliv. Jen jsou pro ně naše mušky trošku velké a nemůžou je do sebe nasoukat. Občas se to nějakému podaří, pak se ovšem nedá mluvit o zdolávání. Asi po půl hodině se vracím k autu pro switchový prut. Dvouručák je sice super, ale ještě nemám dostatečně těžký naviják a větší pstruhový ho nedokáže vyvážit a tak je házení docela nepohodlné. Na řece jsme úplně sami a tak nám nic nebrání postupovat dolu po proudu. Kde je trošku hlubší a klidnější voda, tam je opět hejno nenasytných pstroužků. Před odletem jsem věnoval trochu času nácviku techniky se skagitovou šňůrou, rozhodně nemůžu říct že umím házet a tak to beru víc jako trénink než chytání. Asi po půl kilometru se řeka rozdvojuje. Vybírám si levé, hlubší koryto kde je pěkná hrana mezi proudem a hloubkou. Vytrvale do toho místa házím mušku napodobující pijavici zakouslou v jikrách (egg sucking leech). Najednou se šňůra zastavuje. Dno? Pro jistotu přisekávám, na druhém konci se převalí ryba a blýskne se bílé břicho. To nebude pidi duhák jako předchozí. Ryba bojuje srdnatě, ale vzhledem k vybavení dimenzovanému na steelheady nemá moc šancí. Navádím jí na mělčinu a konečně můžu vidět co je zač. Jedná se o krásného sivena Dolly Varden, zhruba půl metru dlouhého. Mám z něj obrovskou radost, protože při své první výpravě mi pořád padali a vytáhl jsem jenom malé, zatímco kolegové podobně velké exempláře. Nezbytná fotka a ryba putuje zpět do svého živlu. Mám skvělou náladu a ani mi nevadí že začlo pršet. Chvíli odpočívám na břehu a svačím. Pln optimismu, že ryba nebyla poslední, postupuju níž a níž. Poslední asi nebyla, ale já už jsem jinou netrefil. Dochází mě kamarád a hlásí jen duháčky do 30-ti cm. Není každý den posvícení, pořád lepší než se válet doma. Ve spodní části už jsme bez záběru a tak se vracíme zpět na začátek, zkusit jestli mezi hejnem malých duháků není i starší bratr. Nebyl, všichni už asi byli v horní části řeky a plnili své rozmnožovcí povinnosti. To je jen a jen dobře, aspoň budeme mít v zimě co chytat.
