Zdravím všechny čtenáře. Chtěl bych se s vámi podělit o můj nezapomenutelný zážitek, který jsem prožil o jednom květnovém víkendu. Již delší dobou jsem měl plánovanou dovolenou v práci a bylo mi jasné, že v tento den chci jít „k vodě“. Domluvil jsem se tedy s taťkou a mým nejlepším kamarádem Jumbem. Vybrali jsme si náš oblíbený svazový revír nedaleko našeho bydliště. Tuto vycházku jsme pojali tak, že si chceme užít pohodu u vody, popovídat si, zasmát se a ryby budou zkrátka příjemný bonus. Taťka vyrazil k vodě o den dříve než my. V tento den jsem bohužel ještě nemohl jít chytat, ale využil jsem ho alespoň k výběru místa a jeho předkrmení. Protože přicházelo období tření, vybral jsem si své lovné místo v zatopených stromech, kde jsem předpokládal, že se budou ryby zdržovat. Místo jsem si prokrmil zhruba kilem až kilem a půl boilie a nemohl jsem se dočkat následujícího dne. Druhý den ráno mě má úžasná a tolerantní žena společně s mým synem odvezla k vodě a já se nesmírně těšil na tento víkend. Při vybalování mé rybářské výbavy z auta jsem potkal kamaráda Honzu, který se po noci strávené na tomto rybníce chystal domů. Prohodili jsme pár slov. Na tento rozhovor asi nezapomenu, tak jako nezapomenu na tuto víkendovou vycházku, o které vám nyní píšu. Když jsem mu řekl, že si jdu užít čas k vodě a ryby budou hezkým zpestřením tohoto času, on mi odpověděl: „Takové vycházky jsou nejlepší.“ A nemýlil se. O tom ale později. Po příchodu na místo jsem se taťky vyptával, jak vypadal uplynulý den a pomalu jsem si vybaloval své brolíčko, chystal pruty atd. Však to znáte. Jakmile jsem měl vše připravené, nakobroval jsem asi hrst nebo dvě boilie do místa, kde jsem chtěl lovit, a montáže letěly do vody. Použil jsem své oblíbené návazce Ronnie rig a na nich jsem měl panáčka s monster crabem a olihní společně s ovocnými plovkami. Užíval jsem si pohodu, grilování, pivko, prostě den jak jsme si plánovali. Šli jsme se odreagovat a odpočinout. Tento víkend prostě nebyl honbou za trofejními úlovky. Věřím, že každý z nás chce čas od času takové chvíle zažít. Během našeho povídání jsem z ničeho nic řekl: „ V sedm hodin večer to přijde “. Měl jsem prostě takové tušení. Taťka se jen pousmál. Vzhledem k tomu, že za uplynulých více, jak dvacet čtyři hodin chytil pouze jednoho menšího kapříka, tak byl celkem pesimistický. Já prostě věřil a několikrát jsem mu to opakoval. A pak to vše přišlo. Bylo nějak před sedmou hodinou večer, v mém lovném místě se začaly ukazovat ryby a netrvalo dlouho, než přišel první záběr. Začal ten pravý adrenalin, zdolávání ve stromech. Bohužel můj oblíbený návazec nevydržel. Používám na ronnie rig návazcový vlasec, který se otřel o nějakou větev a přepůlil se. Byl jsem trochu zklamaný, ale věřil jsem, že tohle nebyl poslední záběr. S kamarádem Jumbem jsem se shodl na tom, že tohle asi nebude ta správná cesta. Vyměnil jsem návazec, tentokrát jsem použil potahovanou šňůrku a větší kované háčky. Než jsem prut stihl nahodit, rozjel se mi druhý. Bohužel, tam byl stále Ronnie… Ryba jela do stromů, nedala mi sebemenší šanci s ní bojovat a menší, teflonový háček, který na tento typ návazců požívám, se vyříznul. Zvolil jsem proto i na druhý prut výše zmiňovaný návazec a letělo to zpět do vody. Na klasický návazec z potahované šňůrky jsem ještě použil přepůlenou kuličku boilie na PVA pásce, eliminuje mi to zamotání přívěsu během náhozu. I když jsem si ten den nesmírně užíval, tak po těchto dvou záběrech jsem byl dost zklamaný, až naštvaný. Druhá ryba podle tahu vypadala velmi slušně a já stále přemýšlel, co jsem mohl udělat jinak a lépe. Proč jsem hned nezvolil jiné návazce? Nevím. Pokud něčemu věřím, co mi na sto procent funguje, nerad to měním. Netrvalo dlouho a znova se mi rozjel levý prut s monstrem. Nyní už vše fungovalo na jedničku a kamarád mi podebírá neskutečně krásného černého šupináče. Jakmile jsem ho viděl v podložce, roztřásla se mi kolena. Bylo to něco neskutečného. Během několika minut se z pocitu zklamání a naštvání dostavil nádherný pocit štěstí. Kapra jsem si zdokumentoval, zvážil a pustil ho zpět do jeho domova. Ručička na váze se zastavila na krásné cifře šestnácti kilogramů. Šupíka jsme oslavili malým panáčkem alkoholu a dále jsme se bavili a užívali si zbytek dne. Po každém záběru jsem si své lovné místo dokrmoval hrstkou kuliček a to se ukázalo jako správná cesta. Viděl jsem, že ryby se mi pořád zdržují ve stromech, ve kterých jsem se je snažil přelstít a potřeboval jsem je udržet tam, kde jsou. Před setměním jsem na pravém prutu změnil prezentaci nástrahy a místo panáčka jsem použil dvě koule olihně pod sebou. Bylo zhruba před jedenáctou hodinou večer a stalo se něco, co by mne tenhle víkend ani ve snu nenapadlo. Možná teď přeháním, určitě jsem o něčem takovém snil. Ale zpět k tomu co se stalo. Přišel záběr na pravý prut. Po záseku jsem cítil, že by se opět mohlo jednat o krásnou rybu. Nemýlil jsem se. Podebírám krásného lysce s perfektní stavbou těla a obrovským kormidlem místo zadní ploutve. Šlo vidět, že se jedná o starší rybu, která už něco zažila. Po zvážení se ukázalo, že měla úplně stejnou váhu jako šupináč, kterého jsem zdolal o pár hodin dříve. Myslel jsem, že bude těžší, ale to mi vůbec nevadilo. Mé štěstí a radost to jen umocnilo a první na co jsem si vzpomněl, byla slova Honzy. Ten to vše předpověděl. Rybu jsme „ oslavili „ stejným způsobem a dokrmili jsme svá lovná místa. Po konci denní doby lovu jsme stáhli pruty, nastavili budíky na čtyři hodiny ráno a minimálně já jsem usínal s nádhernými pocity. Brzy ráno jsme nahodili montáže zpět a šli jsme pokračovat ve spánku. Po šesté hodině ranní mě budí jeden z nejhezčích zvuků. Zvuk hlásiče. Vybíhám ven a čeká mě krásný souboj. Panáček monster craba s ovocným plovoucím boiliesem zachutnal místnímu bojovníkovi. Nedal mi nic zadarmo. Relativně dlouhý souboj ve mně vzbuzoval pocit, že na háčku mám dalšího velikána. Jakmile se mi ukázal obrys ryby pod hladinou, na první pohled to vypadalo na menší rybu, ač bojovnou. Po pár výpadech se mi kapr otočil u podběráku a já viděl, že zas tak malá ryba to nejspíše nebude. Sice nedosahovala takových proporcí jako její předchůdci, ale jednalo se o pěkného šupináče s váhou třináct kilogramů. Lepší zakončení tohoto víkendu jsem si nemohl přát. Uvařili jsme si dobrou snídani a připravovali se na nejspíše nejhorší část rybaření - balení. Já jsem ale věděl, že jsem za posledních dvacet čtyři hodin zažil něco, na co jen tak nezapomenu, a těšil jsem se za svou milovanou rodinou, se kterou si užiju poslední dva dny volna. Na závěr bych chtěl ještě říct: jednou za čas, jak se říká, vypněte a odpočiňte si. Věřím, že když budete pozitivní, s dobrou náladou a přidá se k tomu také trochu štěstíčka, tak se úspěchy dostaví samy, ať už u vody, nebo v životě. Přeji všem krásně strávené chvíle u vody, Honza Holeš.