Neznámá voda, to je vždy tisíc otázek, představ, možností a výzev. Mnohdy nereálných, nesplnitelných, ale extrémně lákavých. Ať už je to nekonečné jezero, mohutná řeka, nebo tůňka za humny. Tyto vody jsou pro mě jako magnet, a ryby v nich jsou alespoň v představách větší a bojovnější než ty, které chytám na revírech, které znám. Čekání na první záběr je o něco napínavější než na známém fleku, a následně i první úlovky se vryjí do paměti nejvíc, i kdyby jich potom následovalo spoustu větších.
Už před začátkem sezóny je vždycky spoustu plánů, kdy a kam pojedeme na nový revír, a i kdyby vyšla jen polovina z těchto plánů, znali bychom už nazpaměť revíry po celém světě a každá sezóna by trvala 500 dní. Jednotlivé plány jsou často nahrazovány a překrývány novějšími, a tyto novější jsou potom upravovány podle času a okolností s tím, jak se jejich termíny blíží, což se kolikrát změní ve spontánní rozhodnutí v předvečer odjezdu a takovou „plánovanou improvizaci“. :D
Tentokrát bylo už od zimy v plánu navštívit Jihomoravské moře, a poprvé zde lovit z vývozu. Poprvé použít šokáče sedmdesátky a bojovat se slávičkami, poprvé použít u kapradiny plovák, a nakonec poprvé vytáhnout novomlýnskou třicítku :D.
Vzhledem k tomu, co jsem psala výše, je už asi jasné, že tentokrát to ale o podpálavských mohykánech nebude. Jeden z členů plánované výpravy, zrovna ten s člunem :), zůstal doma s horečkou, a my byli večer před odjezdem v situaci, která k plánovaným výpravám bohužel prostě patří. – „Co teď, kam teď, a proč zrovna tam?“... Ve hře zůstávalo, že pojedeme na Novolmýnskou a zkusíme odhoz, vymyslíme úplně jinou lokalitu i styl lovu. Nakonec jsme po zvážení nechali ty třicítky ještě čekat, a vydali se jižněji na Dyji.
Vzhledem k vydatným dešťům, které doprovází celé letošní jaro, jsme věděli, že řeka poteče rychle. Zvolili jsme tak místo, na kterém víme o tišině, kam se voda dostává téměř do vracáku. Hloubka je tu hned u břehu, a těžká říční olova máme, tak co se může stát? Když jsme ale na místo dojeli, bylo obsazené. Šli jsme prohodit s rybářem aspoň pár slov, poptat se, jak kolísá voda, a jestli je nějaká aktivita. Odpověď se dá ve stručnosti shrnout na „kolísá to hodně, teče ještě víc, a ryby tu snad nejsou, ale když počkáme, tak nám do hodiny místo uvolní, a pojede domů.“ V tu chvíli jsme na první 2 informace úplně vypustili a nadšeně souhlasili. Plán nakonec vyjde, s proudem počítáme, ryby přijedou.
Prvních pár hodin probíhalo přesně podle plánu, počasí bylo příznivé, místo na rozložení bivaku i umístění prutů luxusní. Předpověď počasí se ale změnila z „polojasno“ na stabilní déšť, který mimochodem přestal po několik dnech teprve včera. Vzhledem k tomu, že jsme chytali na řece pod jezery, do kterých teče voda z povodí Svratky i Dyje, nebyl náš hlavní problém to, že bude pršet u nás. Předpověď byla bohužel pravdivá a celou jižní Moravu postihly silné deště, místy s bouřkama a přívalovýma srážkama, který rychle tekly do řek, ty zas do jezer, no a z jezer… k nám… Nás nakonec zastihl jen úplný okraj celé fronty, a počasí se nám hezky vyčasilo, ale to na průtok nemělo žádný efekt… Mohlo to trvat asi tak 4 hodiny, kdy jsme si říkali že to není tak špatné, a že to v proudu, při použití 2x 100 g, udržíme. Jak ale řeka stoupala, zrychlovala a kalila se, bylo jasné že se ráno budeme stěhovat. Podle klasických kaprařských scénářů by se měl při balení předposlední udice rozjet pípák a po nekonečné sdolávačce objevit kapitální kus na podložce, ale tentokrát se to nestalo.
Balení, skládání do auta, přejezd a opětovné vybalování, to jsou ty nejhorší části výpravy, ale my měli nový a jasný plán, lákalo nás poznat i nedalekou stojatou vodu, kde je tedy zákaz bivakování, takže plán byl chytat do tmy. S sebou z auta jsme vzali jen nejnutnější věci, a čekala nás ještě půlhodinová cesta od zákazu vjezdu až k vodě. Dá se říct, že jsme vlastně zůstali na řece, jenom jsme se přesunuli na slepé rameno :D. Sama nevím, kde jsme vzali tolik energie, prodírat se bahnem a džunglí, a hledat místo na neznámě členité vodě, ověšení „základní“ kaprařskou výbavou. Cestou jsme například přešli několik lávek a skončili na zarostlém poloostrově, na kterém nebylo možné chytat. Krom této, a pár podobných drobností, jsme se kolem poledne dostali na krásný flek, který byl jako z rybářského filmu. Na pravé straně se otvírala dlouhá, úzká zátoka se spousty spadaných stromů, přímo před námi dlouhá otevřená voda, a nalevo široká zátoka končící rozsáhlým palachem.
V takových chvílích je jedno, kolik komplikací má výprava za sebou, a v myšlenkách jsou zase ty místní trofejní ryby, které tu plavou. Kolem opravdu nádherná příroda, a před námi jeden revír ukazuje všechny možné podmínky k chytání. Mělčiny i hloubky, otevřená voda i úžiny. To je přesně to, co chce člověk rozluštit, to, co nás na tom tak láká. Díky 4 udicím jsme mohli zkoušet všechny tyto možnosti. Blízkou zátoku jsem si prokrmila 5 kily kukuřice, které jsem si předtím táhla, a do tohoto místa poslala pod háčkem právě několik kuku pod háčkem. Další nástrahou byl panáček Berry boom s PVA stejné příchutě, který mířil k protějšímu břehu. Víťa poslal samotnou popku Jahoda Bergamot do otevřené vody a nakobroval kolem pár těžkých koulí, a poslední udici poslal do otevřené zátoky na levé straně s neutrálkou.
Byl to krásný slunečný den, a my se vyhřívali a odpočívali uprostřed přírody. Každá ryba by byl úspěch a po předchozím průběhu by byla také opravdovou odměnou. A k večeru se ryby začaly ukazovat. První 2 záběry přišly chvíli po sobě z levého prutu s neutrálkou. Nejprve se bohužel jeden kapr, taková šedesátka, vypnul kousek od břehu potom, co už byl několikrát málem v podběráku. Druhý už skončil na břehu a my měli radost z prvního úlovku. Potom začaly záběry přicházet ode mě ze zátoky prokrmené kukuřicí. První kapr udělal krásnou jízdu, zatímco u druhé ryby ze stejného místa šlo o zvláštní padák, kdy v době sekání byla už na otevřené vodě, mimo prokrmenou oblast. Nejdřív jsem nevěděla, jestli je to malý kapr, karas, nebo velký cejn. Jak se ale blížil břehu, začal postupně „těžknout“. Měla jsem jednu teorii, ale nechtěla jsem ji zakřiknout. A byl to on – krásný, vypasený amur. Boj s ním byl až překvapivě krátký, protože hned při prvním výpadu, kdy kousek od břehu otočil o 45°, to namířil hlavou přímo do podběráku. Nádherná ryba, plná energie, a přestože měl odhadem do 80 cm, byl stavěný jako stará zdatná metrovka. Robustní, silné tělo, který však začal vzdorovat až moc pozdě, a taky náhodou špatným směrem. Snad bude mít víc štěstí v případě, že by k rybníku přišel někdo pro maso…
Ten večer jsme ještě měli každý jednoho kapra, a s krásným pocitem „splněné mise“ se vydali na cestu k autu už nějak kolem 10. hodiny. U auta kolem 11, a doma něco po půlnoci, ale co, stálo to za to!
Tahle výprava nebyla o množství ryb, ani o trofejních kusech, ale o poznávání nových, krásných míst a celkem i s vypořádáváním s překážkama. Ty ryby, které nakonec přišly jako odměna, jsou pro mě neuvěřitelně cenné, a podobné výpravy do neznáma mě lákají čím dál tím víc…
Krásné chvíle u vody vám přeje Fishergirl.Lucy <3
