První večer po úžasném šupináči se mi cívka roztáčí ještě jednou, těsně před skončením lovné doby. Na prutu jsem cítila opět lepší rybu. Podběrák byl ještě mokrý a mohl jít znovu do akce. Tento kapr byl ještě větší! Krásná zdravá ryba přes 17 kilogramů. Stáhla jsem pruty a čekala následující ráno. Mlha se začíná pomalu rozpouštět až po sedmé hodině ranní. Celý den byl úplně hluchý. Ve večerních hodinách přišel krátký déšť a proto jsem na Instagram přidala další příběh po plodné noci s textem „Počasí na velkého.“ Moje intuice, že bude noc opět stát za to byla správná. Po setmění jsem měla možnost si vytáhnou mého PB amura! Nyní ale přichází čas na příběh, kvůli kterému tento článek primárně píši. V noci jsem se opět nevyspala, záběry neustávaly. Následující ráno mi nebylo vůbec dobře. Na vodě jsem prochladla a bolelo mě v krku. Udělala jsem si čaj a lehla si na lehátko. Bylo pozdní odpoledne a na brollko mi začaly padat první dešťové kapky. Podívala jsem se na počasí. Blíží se k nám slušná bouřka. To bude Mordor! Na tuto chvíli jsem čekala. Z nebe padaly provazy vody a hromy se střídaly s blesky. Rychle jsem zatáhla přední panel a přes moskytiéru přetáhla silikonové okénko. Bavilo mě to pozorovat z tepla a sucha. Sedla jsem si na lehátko, můj výhled mířil přímo na navijáky. Co se ale nestalo, v tom nejhorším dostávám opravdu pomalou, ale plynulou jízdu. Prut jsem rychle přizvedla. „Vidíš kam mi jde ten vlasec?“ (Říkám bratránkovi). Silon mi šel opravdu hodně do levé strany. Musíme na člun, tohle to je opravdu velká ryba. V té euforii jsem si neuvědomila, že to není vůbec dobrý nápad, udělali jsem pár temp a když jsme viděli kolik blesků se na obloze míhá, jak nám silný vítr obrací člun a nepříjemný déšť nepřidávává síly. Museli jsme to rychle otočit a mazat na břeh. Bratránka jsem poslala do sucha, zvládnu to sama, rychle jsem si obula prsačky ve kterých jsem měla několik centimetrů dešťové vody, popadla podběrák a běžela vodou po břehu za směrem vlasce. Rybu jsem musela co nejdříve otočit, protože mi jela nepříjemně do strany. V uchu jsem měla celou dobu Bluetooth sluchátko a mluvila s kamarádkou. Říkám, s tím karbonovým prutem mávat nad hlavou v takto silné bouřce byla prostě sebevražda. Opravdu jsem o rybu nechtěla přijít. Konečně se mi ho podařilo otočit, moje oblečení bylo strašně težké, byla jsem prostě úplně druh během několika minut. Zdolávačka se začínala pomalu chýlit ke konci. Vlasec už jsem kousek ode mne. První pohled na obrovské tělo starého šupináče bylo těsně před podběrákem. Roztřásla se mi kolena. Už jen pár centimetrů..! Yeeesss, je tam! Takovou radost jsem dlouho neměla. Z dálky jsem slyšela. „Je to dvacka“? -Je to dvacka na plný čáře! Vůbec nevím co jsem říkala v našem telefonickém hovoru, ale vím, že ze mě mluvila čistá radost a naprostá euforie. Kapra jsem přesunula do saku a zvedla ho nad zem. Má 24 kilo! Konečně se mi podařilo dostat přes magickou hranici. Jako na zavolanou, déšť ustal. Světelné podmínky sice nebyly na focení úplně ideální, ale pár fotek se přeci jen povedlo. Tímto bych uzavřela tento premiérový článek. Všem vám chci popřát šťastný Nový rok a úspěšnou sezonu 2023. Ať se vám daří. Za Mivardi Eliška.