Vše začalo zase tak obyčejně jako spousta jiných příběhů. A to domluvou dvou kamarádů, kteří společně chtějí podniknout poslední delší listopadovou výpravu v roce 2019. Oba dva máme rodiny a práci, která nás časově hodně omezuje. Proto vždy vše plánujeme v předstihu. Nebylo tomu jinak ani tentokrát. Avšak člověk míní a příroda mění. Dva týdny před odjezdem se prudce ochlazuje. Na datum, který jsme si vybrali, hlásí denní teploty kolem 5 stupňů a v noci mrazíky. Samozřejmě se rychle ochlazuje i voda, což neslibuje mnoho záběrů, ale spíše pěkně vymrzlé tváře. Nakonec pár dní před odjezdem Honza společnou výpravu na řeku ruší. Nechce u řeky mrznout a raději si vybírá soukromou vodu nedaleko jeho bydliště. Ani se mu nedivím, vyhřátá chatka s nonstop nahozenými pruty je velké lákadlo. Já jsem však pevně rozhodnutý výpravu podniknout a to klidně i sám. Jednou za čas to mám rád. Strávit u vody více dní o samotě jen se svými psi a srovnat si myšlenky. Den před odjezdem se ale přestává chtít jet i mně. Celé úterý prší a předpověď neslibuje žádnou velkou změnu. Také v den odjezdu déšť neustává a průtok Berounky jde pomalu nahoru. Sedím v kanceláři a sám v sobě hledám výmluvu, proč nejet nebo důvod, proč jet. Je to přesně jako v pohádkách, kdy vám sedí na ramenou čert s andělem a radí vám, co je správné, rozumné nebo bláznivé udělat.
Rozhoduji se jet! Nikdy jsem nic nevzdal a ani teď tomu nebude jinak. Rychle na nákup, loučím se s rodinou a letím směr řeka. Musím se přiznat, že čím jsem starší, tím míň mám rád cestování v autě. To, co někdy předvádí lidi na silnicích mi hlava nebere. Asi si myslí, že mají víc životů jako v nějaké videohře. Naštěstí tentokrát cesta byla bez problémů a konečně před sebou vidím řeku. V tu chvíli se něco uvnitř mne přepíná do módu „lovec“. Přestávám řešit neustálý déšť a opravdu velkou zimu. To hlavní co chci, je mít oba dva pruty co nejdřív ve vodě a zkusit pokořit nějakého místního kapra. Vše podřizuji jako vždy cíli ulovit tu největší rybu a vyhnout se útokům nedávno nasazených kapříků. Proto krmím pouze boiliesem a to jen tři hrsti na každý prut. Voda má 6 stupňů. Volím tedy dobře rozpustné boilies i v tak studené vodě. Silně dipované kuličky, které mám v dipu hozené už víc jak půl roku, budou ideální volbou pod háček. Na levý prut dávám 2x20mm Scopanu a na pravý panáčka z jedné 20mm kuličky Krillu s 16mm popupkou. Rychle se stmívá, ale jsem klidný. Montáže jsou na svých místech, popíjím horký čaj a vychutnávám si tradiční doutník. Co víc si přát. Snad jen už nějakou pěknou rybu na prutu. Do 22. hodiny se však nic nestalo. Bohužel po stáhnutí jednoho z prutů zjišťuji, že mám montáž zamotanou. Nejspíš v tom spěchu jsem něco při náhozu přehlédl. Normálně už když je montáž ve vzduchu, poznám, že je s ní něco v nepořádku a raději prut stáhnu a znovu nahodím. No nic, ještě je přeci čas. Druhý den ráno nic neměním. I boilies nechávám to stejné z předchozího dne. Jen přibrušuji háčky, ty je na řece opravdu potřeba hlídat. Jejich ostrost zkouším zásadně do nehtu a ne do kůže. I tupý háček vám do kůže tzv. lepí, ale po nehtu sklouzne jako by nic. Pak je ho třeba dobrousit nebo vyměnit. Den plyne opravdu pomalu, když jsi u vody sám. Je ale konečně čas si o všem v klidu popřemýšlet. Nejsem jednoduchá osobnost a každý den mám tolik nápadů, že mi na to jeden život asi nestačí. Proto musím občas zastavit, vše si v klidu srovnat a určit si ty nejdůležitější cíle. A protože se celý den vůbec nic neděje, je času opravdu dost. Alespoň že už přestalo pršet a moji věrní druhové Attila a César si mohou venku hrát. Dvě hodiny po setmění se konečně něco děje!
Tohle jsou okamžiky, které mám nejradši. Tělo plné adrenalinu, zrychluje se dech, zbystří se smysly. Je to pořád stejné, jako když jsem ještě závodně jezdil motocross a stál s motorkou před startovním roštem. Kolem mě bylo ještě dalších třicet motorek. Na ceduli ukazují 15 vteřin do startu… Zařazuji dvojku a slyším jen bušení vlastního srdce… Pak 5 vteřin…. Plný plyn, adrenalin letí nahoru, oči na žebřík… Start!!! Krásné vzpomínky… Myslel jsem, že tyhle pocity po ukončení závodní kariéry už nezažiju. Omyl, zažívám podobné pokaždé, když se ozve zvuk z příposlechu. Bohužel tentokrát adrenalin rychle vyprchává po zvednutí prutu. Cítím, že na druhém konci je tloušť. Krill jim fakt chutná. Stejnou zkušenost mám i z Labe, kde jsem jich chytl za den klidně i deset. Na druhou stranu, kde jsou tloušti, tam jsou i kapři. Nahazuji montáž rychle zpátky. Po půl hodině se ozvalo jedno skromné pípnutí. Chvilku čekám, ale nic víc se už nedělo. Přesto vstávám a jdu to raději zkontrolovat. Párkrát se mi totiž už stalo, že při jednom pípnutí byl prut vyražený z hrazdy, visel za naviják zaseknutý jen o hlásič a ryba si to hnala po proudu. Jo i takové brutální záběry říční ryby umí. Každopádně teď bylo vše jinak. Bobina leží na zemi. Kontroluji, co se stalo. Nechápavě si po tmě prohlížím volně ležící vlasec. Zvedám prut a třemi otočeními kličky navíjím konec vlasce. Cože? Jak to, že se to utrhlo? Vůbec nechápu, co se stalo. Rozsvěcuji čelovku a hledám druhý konec. Ten už je ale pryč s proudem vody. Beru bobinu do ruky a v tu chvíli mi dochází, k čemu tady došlo. Nenažraná myška vylezla po větvičce, která se jen tak zlehka bobiny dotýkala a pochutnala si na gumě, která svírá vlasec. Zároveň s ní bohužel překousala i vlasec. Zažil jsem toho na rybách už hodně, ale tohle teda nikdy.
Začínám si už myslet, že jsem raději měl být doma. Téměř prázdná láhev plynu, kde ohřívám vodu na čaj asi půl hodiny, tomu jen přidává. Snažím se chmurným myšlenkám nepodlehnout a jdu udělat novou sestavu. Naštěstí tu starou hned prvním náhozem nacházím. Dost se mi ulevilo. Ne že bych přišel o olovo nebo tak, ale děsila mě představa, jak si nějaký kapr zbytečně nasaje tuhle volně ležící montáž. Je tu ráno a moje montáže letí opět do vody. Stále na taktice nic neměním, věřím v jeden záběr od pěkné ryby. Z domova mám telefonát, že moje paní i můj syn mají velké horečky. Moje chuť zůstat je na bodu nula. Plán byl zůstat do soboty ráno, ale přece je tam nenechám samotné, když jim není dobře. Mám však tolerantní a statečnou paní, která mě uklidňuje a skoro i přemlouvá, ať zůstanu podle plánu. Tak tedy dobře! Blíží se opět večer a já cítím, že musím něco změnit. Hledám tedy pro montáže nová místa. Levý prut co nejdál proti proudu při mém břehu a pravý prut po proudu kousek od druhého břehu. Krmím jen hrst koulí a věřím. Po setmění se ozývá levý prut, ale bohužel je to opět tloušť. To bylo ten večer vše. Z posledních sil ráno vstávám, abych nahodil pruty. Už bez krmení je nahazuji do míst co předchozí večer a ještě na chvilku ulehám. V půl osmé se ozve opět jedno „píp“. Hlavou mi projede, že jestli je to zase tloušť, tak se na to už fakt vyse..! Beru prut do ruky a okamžitě cítím, že tohle je konečně kapr! Adrenalin vystřeluje na maximum. Kapr zabral na druhé straně řeky a při zdolávání se tak může stát spoustu věcí. Podle tahu, jaký kapr vyvíjí, je mi jasné, že to nebude žádné ořezávátko. Ale i tak je na tom celém zdolávání něco divného. Kapr nejede ani po proudu a ani proti proudu. Jen u dna vytváří takové osmičky. Začínám se bát, aby na konci nebyl sumec. Konečně je v půlce řeky, vyjíždí k hladině a svým mohutným ocasem plácne do hladiny. Yes! Je to kapr a jestli se nepletu, tak krásný lysec. Kapr mizí pod hladinou a tah se zvětšuje. Sakra, celé je to pořád nějaké divné. Když je kapr asi deset metrů ode mě, na chvilku se položí na hladině a já vidím, že to není lysec, ale brutálně krásný řádkáč! Jsem štěstím bez sebe. To mě ale ve vteřině přechází. Už mi pomalu dochází, co je na tom všem tak divné. Přetahuji se totiž s kaprem o nějakou starou utrženou sestavu, do které se zamotal. Bohužel je pevně uvázaná někde u druhého břehu. Pokaždé když zaberu, zvednu kapra jen k hladině, ale nedokážu už ho přitáhnout ani o kousek blíž ke břehu. Pane Bože! Pořád je tak daleko. Vidím, jak je celý už zamotaný v cizím vlasci jako v nějaké síti. Stojím na břehu a přemýšlím co s tím. První nápad je, že pro něj prostě dojdu. Ihned se svlékám. Jenže jak trošku povolím prut, kapr okamžitě klesá ke dnu. Taky mi dochází, že koupel v 5-ti stupňové vodě není úplně dobrý nápad. Obzvlášť, když jsem tam úplně sám. Stojím polonahý v té hrozné zimě a přemýšlím, co teď. Začínám být už zoufalý. Nezbývá nic jiného, než prostě zabrat a doufat, že moje sestava vydrží víc než ta, která vede z druhé strany. Nechápu, kolik vlasce je ve vodě. To musel snad někomu vymotat celý naviják.
Je to tady, ta chvíle pravdy. Utahuji brzdu na doraz a zaberu. Prásk… Né! Povolil můj vlasec! Svět se zastavil a já jen smutně pozoruji kapra, jak celý vysílený klesá ke dnu. Vteřiny utíkají, ale já se nehodlám vzdát. Tohle přece nejde, to takhle nemůžu nechat. Bylo mi jasné, že tak, jak byl zamotaný, by neměl šanci přežít. Pokládám prut na zem a letím pro druhý. Rychle ho vytahuji a nahazuji směrem, kde jsem naposledy kapra uviděl. Bohužel bez úspěchu. Už celý nervózní nahazuji podruhé, ale opět nic. Teď už se mě zmocňuje panika. Zkouším to tedy potřetí. Najednou se prut ohýbá a já jsem štěstím bez sebe! Zvedám kapra na hladinu a vidím, že jsem trefil přesně vlasec, který vede z druhé strany. Pomalu začínám přitahovat a několika zhoupnutími prutu ještě víc zamotávám svojí montáž do cizího vlasce. Opatrně zabírám. Cítím, že vlasec z druhé strany pomalu povoluje a kapr se po centimetrech blíží ke mně. Okamžitě beru podběrák do ruky a jdu do té ledové vody po pás. Řeknu vám, že jsem byl sice plný adrenalinu, ale na to štípání ledové vody do nohou jsem připravený nebyl. Minuty se zdály jako hodiny a kapr se po malých kousíčcích blížil ke břehu. Natahuji se, co to jde… Snažím se naslepo kapra podebrat. První pokus a je taaaam! Okamžitě vykřiknu: „Tohle, co se tady děje, je naprosto šílený!“ Jsem neskutečně šťastný. Hlavně za toho nádherného kapra, kterému jsem nejspíš právě zachránil život. Rychle se oblékám a jdu kapra vysvobodit z té motanice. Můj háček je ve spodním pysku a cizí na boku hlavy, kde už byla protržená asi 10cm už pomalu se hojící díra. Neuvěřitelné, že i s tím měl kapr chuť přijímat další potravu. Zbytek vlasce měl omotaný kolem těla a pevně držel za hřbetní pilku. Rány jsem mu ošetřil, udělal si s ním památeční fotku a s tou největší hrdostí pustil zase zpět tam, kam patří.
Sedám si na židličku, zapaluji doutník a snažím se vstřebat vše, co se tohle podzimní studené ráno stalo. Možná, že tomuto příběhu neuvěříte, já však vím, že se to doopravdy stalo. Ani jediné slůvko v příběhu jsem nezměnil. Také vím, jak důležité je v životě se nevzdávat. Jedině tak si dokážete plnit sny.
Martin Jandík
